ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.918.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 918/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Elviro s.r.o. , se sídlem Bruntál, Krnovská 1020/16, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 25879901, zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Bruntál, Dukelská 2, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Bruntál, Eduarda Beneše 21, o zaplacení 803 644 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 613/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2011, č.j. 51 Co 73/2011-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 32 658 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Valy, advokáta se sídlem Bruntál, Dukelská 2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č.j. 17 C 613/2009-90, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 864 629 Kč s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 28.1.2008 projevili vůli uzavřít smlouvu o podnájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., kterou však vyhodnotil jako absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť tato smlouva neobsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy předepsané zákonem č. 116/1990 Sb., nájmu a podnájmu nebytových prostor, vycházeje ze závěru, že smlouva o podnájmu nebytových prostor musí obsahovat stejné podstatné náležitosti jako smlouva o nájmu nebytových prostor, tj. předmět a účel podnájmu, výše podnájemného a úhrady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním nebytového prostoru a další náležitosti tímto zákonem stanovené. Předmětná smlouva však neobsahovala povinný údaj o účelu podnájmu. Protože oba účastníci byli podnikatelé a podnájem byl sjednán při jejich podnikatelské činnosti, měla smlouva obsahovat též povinný údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru, tento údaj ale smlouva rovněž neobsahovala a nebyl doložen ani zákonem vyžadovaný písemný souhlas pronajímatele, že nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor či jeho část do podnájmu. Z uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost smlouvy ze dne 28.1.2008. S ohledem na tento závěr uzavřel, že žalobkyně nemá nejen nárok na zaplacení požadovaného nájemného a úhrad spojených s užíváním, ale ani na zaplacení požadované smluvní pokuty ve smyslu §544 obč. zák., která byla sjednána v absolutně neplatné smlouvě.
Pokud žalovaný písemně dne 25.10.2009 uznal podle §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nároky žalobkyně co do důvodu a výše, tj. nárok z titulu podnájemní smlouvy za dlužné nájemné a nárok na úhradu služeb spojených s užíváním nájmu nebytových prostor, celkem ve výši 803 664 Kč, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný vyvrátil existenci těchto pohledávek, že v době uznání závazek žalovaného vůči žalobkyni trval. Žalobu jako nedůvodnou zamítl poté, co žalobkyně se svoji neúčastí u jednání dne 7.12.2010 zbavila možnosti být poučena soudem v souladu s §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o možnosti doplnit skutková tvrzení o účelu nájmu a předmětu podnikání v provozovně umístění v pronajatém nebytovém prostoru a o existenci písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem a zbavila se rovněž možnosti být poučena soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř., že se v dané věci nebude jednat o nárok z titulu smlouvy o podnájmu nebytových prostor, ale o vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., a že může doplnit svá skutková tvrzení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení žalovaného.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. září 2011, č.j. 51 Co 73/2011-136, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 803 644 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. odvolacího soudu; výrokem II. ve zbývající části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 60 965 Kč, a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný uznáním závazku ze dne 25.10.2009 uznal neexistující nároky pouze proto, že je žalobkyně nesprávně podle mínění soudu prvního stupně právně kvalifikovala v žalobě. Konstatoval, že bylo namístě aplikovat §323 odst. 1 obch. zák., tedy vyvratitelnou právní domněnku, že závazek v uznaném rozsahu trvá v době uznání. Žalovaný mohl vyvrátit existenci tohoto závazku tím, že prokáže jeho neexistenci, případně, že závazek byl následně splněn, což však z dokazování před soudem prvního stupně nevyplynulo. Zároveň neshledal důvodnou námitku, že závazek žalovaného zanikl zápočtem do části ve výši 693 202 Kč.
Odvolací soud z uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se nároku na zaplacení částky 803 644 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
Pokud se jednalo o nárok z titulu smluvní pokuty ve výši 60 965 Kč, pak v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil společně se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, když dovodil, že soud prvního stupně bude muset nově posoudit platnost předmětné podnájemní smlouvy s ohledem na její úpravu v občanském zákoníku a v souvislosti s tím i nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ze skutkových zjištění dovodil, že předmětná smlouva je sice označena jako smlouva o podnájmu nebytových prostor, ale z obsahu smlouvy je zřejmé, že jejím předmětem nebyl podnájem nebytových prostor, ale nemovitosti v areálu závodu, proto bylo třeba takovou smlouvu posoudit podle §666 obč. zák. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. z toho důvodu, že neobsahuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor, odvolací soud uzavřel, že toto právní posouzení je nesprávné.
Žalovaný podal proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatnil přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má za to, že tím, že soud prvního stupně uznal za oprávněnou jeho námitku o neplatnosti smlouvy ze dne 28.1.2008, správně dovodil, že uznání závazku žalovaným je neplatné, že žalovaný úspěšně vznesl námitku, že v době uznání závazek platně neexistoval. Tím, že procesní obrana žalovaného byla okresním soudem uznána jako účinná, nebylo nutné podle dovolatele jej poučovat ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Tuto poučovací povinnost však měl krajský soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal námitky žalovaného za důvodné. Při tomto změněném názoru na právní podstatu věci zatížil odvolací soud podle dovolatele řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže mu nedal možnost účinně se procesně bránit uvedením rozhodných skutečností v duchu §118a o. s. ř. Poukazuje na to, že rozhodnutí soudu nesmí být pro účastníka řízení překvapivé a namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, když účastníkům odepřel možnost přezkoumávání správnosti nových skutkových zjištění, které odvolací soud učinil po doplnění dokazování.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nepřevzal argumentaci soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti předmětné smlouvy a nevypořádal se s námitkou, že platně lze uznat závazek pouze z platného právního úkonu. Odvolací soud podle dovolatele učinil nesprávný závěr, že uznání závazku podle §323 obch. zák. je platné i v případě, že uznaný závazek má podklad v absolutně neplatném právním úkonu a tento závěr odvolací soud učinil při nezměněném skutkovém stavu vycházeje jen z neúplných skutkových tvrzení žalobkyně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zdůvodnil svůj právní názor velice stručně a bez toho, jakými úvahami se řídil, považuje dovolatel napadený rozsudek odvolacího soudu navíc za nepřezkoumatelný, proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje na to, že žalovaný byl s odlišným právním názorem seznámen při prvním ústním jednání odvolacího soudu dne 20.6.2011, byť připouští, že zápis z tohoto jednání je strohý a nezachycuje v celé šíři stanoviska soudu i obou sporných stran. Není však podle odvolacího soudu pravdivé tvrzení dovolatele, že by odvolací soud jakkoli doplňoval dokazování provedené soudem prvního stupně. Žalobkyně má za to, že žalovaný znal změněný právní názor soudu a měl dostatek času po odročeném jednání doplnit svá skutková tvrzení, pokud odmítl uzavřít doporučovaný mimosoudní smír. K vytčenému nedodržení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. poukazuje žalobkyně na §213b o. s. ř. s tím, že by postup podle §118a o. s. ř. mohl vést k uplatnění nových skutečností a důkazů, což je však v rozporu se systémem neúplné apelace.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalovaným (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele o jiné vadě řízení, kterou spatřuje v tom, že při změněném názoru na právní podstatu věci zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže mu nedal možnost se účinně procesně bránit uvedením rozhodných skutečností v duchu §118a o. s. ř., a že řízení zatížil odvolací soud zároveň vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti.
Při přezkoumávání oprávněnosti námitky o vadě řízení, spočívající v nepoučení účastníka řízení ve smyslu §118a o. s. ř., je třeba nejprve vyjít z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Nutno však zdůraznit, že soud nemusí účastníku vysvětlovat, o jaké „možné“ hmotněprávní posouzení jde, ale poučuje ho tehdy, jestliže z jiného možného hmotněprávního posouzení vyplývá potřeba doplnit rozhodná tvrzení. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení, a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž byl poučen, že takové důkazní břemeno má, a o čem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. (§1 až 200za), Komentář, 1. vydání 2009, C. H. Beck, strana 830). Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje k meritornímu rozhodnutí doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně dosud potřebné; odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Účastníci nemohou být přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníkům nesděluje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009, dostupný na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
K porušení poučovací povinnosti soudu tedy v dané věci nedošlo, protože aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. by v posuzované věci nepřicházela v úvahu, vycházely-li soudy z totožného skutkového zjištění a nebylo nutné prokazovat zjištěné skutečnosti dalšími důkazy, jejichž provádění by bylo nadbytečné. Je třeba zdůraznit, že skutková zjištění soudů v této věci byla shodná, když oba soudy vyšly ze zjištění obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28.1.2008, z jejíhož čl. I. vyšlo najevo, že předmět nájmu byl ve smlouvě vymezen jako dočasné užívání nebytových prostor v areálu závodu, a to objektu na pozemku, včetně těchto pozemků a zpevněné plochy. Tato skutková zjištění soudy pouze odlišně právně hodnotily, jako různé pojmenované smlouvy. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že zájem účastníků směřoval k uzavření smlouvy o podnájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. a dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., odvolací soud dovodil, že nebyl-li předmětem smlouvy jen podnájem nebytových prostor, ale nemovitosti v areálu závodu, je třeba posoudit takovou smlouvu podle §666 obč. zák. Odvolací soud neposoudil předmětnou smlouvu na rozdíl od soudu prvního stupně jako neplatnou a na základě tohoto odlišného právního posouzení, vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dovodil, že žalovaný nevyvrátil vyvratitelnou právní domněnku o trvání závazku v době uznání ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. Není možno tedy dát za pravdu dovolateli, že by odvolací soud dospěl k závěru, že uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. má podklad v absolutně neplatném právním úkonu. K takovému právnímu posouzení odvolací soud nedospěl.
Odvolací soud v dané věci pak nepochybil, postupoval-li podle §220 odst. 1 o. s. ř., změnil-li rozsudek soudu prvního stupně, jestliže nebyly splněny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. a ani pro jeho zrušení podle §219a o. s. ř., dospěl-li soud prvního stupně za stejného skutkového stav věci k nesprávnému právnímu posouzení.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené tedy dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mající spočívat v nedostatku poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., nebyl dovolatelem uplatněn důvodně, stejně jako námitka o nepředvídatelnosti rozhodnutí, námitka o porušení zásady dvojinstančnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu co do jeho závěru ohledně uznání závazku. Nebyl rovněž důvodně uplatněn ani dovolací důvod, kterým dovolatel namítal nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně správně v souladu s hmotným právem a dosavadní ustálenou judikaturou, a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 26 690 Kč (§3 odst. 1, 10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb., a s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty po zaokrouhlení ve výši 5 668 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 32 658 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu