ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.954.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 954/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Merz s.r.o. , se sídlem v Liberci, ul. U Sirotčince 353/7, PSČ 460 01, IČO 40232433, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. OC FIS NORDIC WSC 2009 o.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 5, PSČ 182 00, IČO 26675633, a 2. JUDr. M. M. , o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 84/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 387/2009-273, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 387/2009-273, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2009, č. j. 39 Cm 84/2008-226, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. srpna 2009, č. j. 39 Cm 84/2008-226, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen doručit žalobkyni dopis tohoto znění: o. s., se žalobkyni omlouvá za následující výrok předsedkyně výkonného výboru K. N., která dne 20. srpna 2007 v celostátním zpravodajském pořadu na adresu žalobkyně uvedla: „Například byla podepsána smlouva na vývoj softwaru, který měl stát řádově 20 milionů korun, ale já už teď vím, že jsem ho schopna sehnat za půl milionu korun.“ (výrok pod bodem I), zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že předsedkyně výkonného výboru (dále též jen „dlužník“), K. N. pronesla v televizním vysílání výrok: „Například byla podepsána smlouva na vývoj softwaru, který měl stát řádově 20 milionů korun, ale já už teď vím, že jsem ho schopna sehnat za půl milionu korun.“ Soud zjistil, že K. N. neužila v rozhovorech v médiích jméno žalobkyně. Následné zmínky v tisku a v médiích, kde se již jméno žalobkyně objevilo, nečerpaly z informace K. N., mnohdy se jméno vyskytlo v textu proto, že sama žalobkyně se přihlásila jako subjekt, který se cítil výrokem poškozen, a jako subjekt, který měl software zajišťovat. Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni, že minimálně v okruhu „firem“ zabývajících se IT, byla žalobkyně obecně známá a bylo známo, že měla zajišťovat IT služby pro mistrovství světa. Vznik újmy v řízení nebyl prokázán.
Co se týče pravdivosti výroku žalovaného, vycházel soud prvního stupně především z předložené smlouvy se společností ST software s.r.o., dle které byl software dodán za 866 000 Kč. Tato částka se blíží více té, kterou uvedla K. N., než částce sjednané s žalobkyní. Vzhledem k tomu, že mistrovství světa proběhlo za použití tohoto softwaru, nepovažuje soud výrok K. N. za nepravdivý nebo zavádějící. Dle soudu prvního stupně je nepochybné, že software, který dostatečně pokryl potřeby dlužníka jako pořadatele mistrovství světa, byl nakonec pořízen za zlomek žalobkyní požadované ceny a pro potřeby dlužníka byl zcela dostačující.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že skutečnost, že prezidentka dlužníka prohlásila, že je schopna sehnat výrazně levnější software, než nabízela žalobkyně, nemůže, pokud je pravdivá, přivodit ztrátu dobré pověsti žalobkyně ve smyslu zákona. Pokud by ke ztrátě dobré pověsti došlo, tak za ni není možné činit odpovědným dlužníka, ale nejvýš cenovou a obchodní politiku zvolenou žalobkyní. Soud prvního stupně je názoru, že dlužník by byl za ztrátu dobré pověsti odpovědný pouze tehdy, byl-li by jeho výrok nepravdivý a zavádějící, což se v projednávaném případě neprokázalo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 387/2009-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. T. J. do tří dnů od právní moci rozsudku částku 90 613,20 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že obsahem výroku dlužníka, jemuž je třeba jednání K. N. přičítat, je informace o tom, že v souvislosti s přípravou pořádání mistrovství světa v klasickém lyžování v L. v roce 2009 byla předchozím vedením dlužníka uzavřena smlouva na dodávku informačního systému, jehož cena je neúměrně vysoká potřebám organizátorů, přičemž taková informace (za předpokladu, že by se ukázala nepravdivou) by podle názoru odvolacího soudu byla objektivně způsobilá zasáhnout do dobré pověsti dodavatele softwaru. Podle odvolacího soudu je však podstatné, že dodavatel softwaru pro pořádání předmětné akce nebyl obecně znám, v předmětném výroku nebyl výslovně označen a jeho identifikaci nelze dovodit ani z kontextu celého uveřejněného rozhovoru paní K. N.. K zásahu do dobré pověsti žalobkyně proto výrokem dojít nemohlo. Protože žalobkyně coby dodavatel předmětného softwaru nebyla v předmětném výroku označena, nemohlo dojít ke snížení její vážnosti u laické veřejnosti, neboť ta neměla a nemohla mít povědomost o tom, kdo je smluvním partnerem pořadatele mistrovství světa v klasickém lyžování v otázkách zajištění informačního softwaru.
Identifikaci žalobkyně jako subjektu, jehož se tvrzení týká, mohla z předmětného článku učinit odborná veřejnost, tj. informovaní zákazníci. Ani u nich ale nedošlo ke snížení vážnosti žalobkyně. Je třeba vzít v úvahu, že odborná veřejnost nepřikládá zveřejněnému sdělení stejnou váhu jako veřejnost laická, neboť je jí znám rozdíl v ceně softwaru určeného pouze pro pokrytí potřeb pořádání sportovní akce formátu mistrovství světa v klasickém lyžování a softwaru, který je krom pokrytí potřeb pořádání sportovní akce formátu mistrovství světa i jinak (dále) využitelný. Pokud bylo v řízení prokázáno, že dlužník pořídil informační software, který zcela postačoval pro zajištění konané předmětné akce, za cenu 866 000 Kč, pak lze tvrzení obsažené v předmětném výroku, že software lze opatřit „za půl milionu korun“, označit za pravdivé. Kritériem „pravdivosti“ byla v daném případě cena softwaru potřebného k prostému zajištění průběhu sportovní akce, přitom nebylo třeba posuzovat oba softwary (ten nabízený za 20 000 000 Kč a ten dodaný za 866 000 Kč).
Obsahem předmětného výroku nebyl hodnotící úsudek, ale skutkové tvrzení, u něhož je třeba ověřit jeho pravdivost. Protože toto skutkové tvrzení je dle názoru odvolacího soudu pravdivé, nemohlo způsobit snížení vážnosti žalobkyně ani u odborné veřejnosti, které (na rozdíl od laické veřejnosti) mohlo být zřejmé, kdo je jako dodavatel softwaru ve výroku míněn a které, opět na rozdíl od laické veřejnosti, muselo být z předmětného výroku zřejmé, že pokud žalobkyně nabízela software za částku nepoměrně vyšší, nešlo o software využitelný „pouze“ pro potřeby konání jedné konkrétní sportovní akce, a tedy totožný. Dle odvolacího soudu tedy dlužník předmětným výrokem do dobré pověsti žalobkyně nezasáhl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka tvrdí, že pravdivost určitého výroku je třeba chápat ve všech jeho souvislostech. Pokud například určitá osoba míní koupit určitou věc za určitou sumu a potom řekne, že ji sežene podstatně levněji, pak je to třeba chápat tak, že tato osoba je schopna zakoupit si věc mající stejné vlastnosti. Navíc to bylo v daných souvislostech prezentováno tak, že žalobkyně je nesolidní, chamtivá, a tudíž jako podnikatelka nevěrohodná. Ale paní K. N. to včas odhalila a zabránila tomu. Toto byl celkový dojem, který s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem byl difamující, a proto je významné jen to, zda její celkové vyznění odpovídalo pravdě. Celkové vyznění informace od paní K. N., že software „je schopna sehnat za půl milionu korun“ by bylo pravdivé, kdyby dlužník prokázal, že za tuto sumu získal do vlastnictví software mající stejné vlastnosti. V průběhu řízení však nedošlo k žádnému srovnání softwarů, a proto důkaz pravdy nebyl proveden.
K vadě řízení dovolatelka namítá, že k projednání věci nebyla dána věcná příslušnost krajského soudu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 3638/2009. Dlužník je občanským sdružením a není podnikatelem. Dle dovolatelky by byla dána příslušnost krajského soudu jen tehdy, kdyby mezi účastníky šlo o obchodní věc, jelikož existuje rozdíl mezi §9 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je dána příslušnost krajského soudu v každém případě, a §9 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je dána pravomoc jen v obchodních věcech.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po podání dovolání Městský soud v Praze jako insolvenční soud usnesením ze dne 12. ledna 2012, č. j. MSPH 76 INS 14389/2010-A-25, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 12. ledna 2012, v 10.54 hodin, zjistil úpadek (výrok pod bodem I), na majetek tohoto dlužníka prohlásil konkurs (výrok pod bodem II) a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. M. M. (výrok pod bodem III). Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. ledna 2012.
V důsledku této skutečnosti bylo dovolací řízení v této věci v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 387/2009-273, v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2009, č. j. 39 Cm 84/2008-226, ve výroku pod bodem II, podle §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném v době prohlášení konkursu, přerušeno. Protože v dané věci jde o řízení ve věci ochrany dobré pověsti právnické osoby, kdy dlužník není podnikatelem, nebylo prohlášením konkursu na majetek žalovaného přerušeno řízení v části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen doručit žalobkyni omluvný dopis ve znění uvedeném v tomto výroku. Podle ustanovení §266 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona se totiž prohlášením konkursu nepřerušují řízením ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, není-li dlužník podnikatelem nebo není-li požadováno peněžité plnění.
Usnesením ze dne 7. prosince 2012, č. j. 23 Cdo 954/2011-311, Nejvyšší soud vyrozuměl účastníky, že řízení bylo ve shora uvedeném rozsahu přerušeno, a současně je poučil o tom, že v řízení bude v tomto rozsahu pokračováno, jen jestliže o tom rozhodne na návrh insolvenčního správce žalovaného JUDr. M. M. nebo na návrh žalobkyně insolvenční soud.
Usnesením ze dne 21. ledna 2013, č. j. MSPH 76 INS 14389/2010-B-36, Městský soud v Praze rozhodl, že v dovolacím řízení lze pokračovat. Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 21. ledna 2013.
V důsledku této skutečnosti Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení v rozsahu, ve kterém nebylo přerušeno prohlášením konkursu na majetek žalovaného dlužníka, s původním žalovaným, který je nadále označován jako první žalovaný, a v rozsahu, ve kterém bylo dovolací řízení přerušeno v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka, s insolvenčním správcem žalovaného JUDr. M. M. (§265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona - nadále označována jako druhá žalovaná).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud dovodil, že výrokem K. N. nemohlo dojít v očích odborné veřejnosti ke snížení dobrého jména žalobkyně, jelikož odborné veřejnosti je znám rozdíl v ceně softwaru určeného pouze pro pokrytí potřeb pořádání sportovní akce formátu mistrovství světa v klasickém lyžování a softwaru, který je krom pokrytí potřeb pořádání sportovní akce formátu mistrovství světa i jinak (dále) využitelný. Se závěrem, že odborná veřejnost by měla vnímat rozdíl mezi cenou dvou softwarů vytvořených pro zcela odlišný účel, lze samozřejmě obecně souhlasit. K. N. ve svém výroku ovšem dva srovnávané softwary nijak nespecifikovala, když pouze uvedla, že „byla podepsána smlouva na vývoj softwaru, který měl stát řádově 20 milionů korun, ale já už teď vím, že jsem ho schopna sehnat za půl milionu korun“. Obsahem tohoto výroku je sdělení, že původní dodavatel (žalobkyně) měla na základě smlouvy dodat určitý software za 20 milionů korun, zatímco K. N. sehnala jiného dodavatele totožného softwaru za cenu kolem půl milionu korun. Z předmětného výroku nevyplývá, že by se jednalo o dva zcela odlišné softwary, tj. že rozdíl v ceně je opodstatněný. Celkové vyznění výroku K. N. pro laickou i odbornou veřejnost je, že žalobkyně chtěla pořadatelům mistrovství světa dodat velmi předražený software, jelikož totožný lze pořídit za čtyřicetkrát nižší cenu u jiného dodavatele.
Výrok K. N. je skutkovým tvrzením, jehož pravdivost je třeba ověřovat. Odvolací soud dovodil, že kritériem pravdivosti výroku dlužníka byla cena softwaru potřebného k prostému zajištění průběhu sportovní akce, přitom nebylo třeba posuzovat oba softwary. V řízení bylo prokázáno, že software, který zcela postačoval pro zajištění konané předmětné sportovní akce, byl pořízen za 866 000 Kč. Proto odvolací soud označil tvrzení K. N. za pravdivé.
S tímto právním posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Jak bylo uvedeno výše, obsahem předmětného výroku je srovnání ceny obou softwarů bez uvedení rozdílu v jejich funkčnosti či možnosti dlouhodobého využití pro pořádání dalších sportovních akcí. Z předmětného výroku vyplývá, že oba srovnávané programy jsou totožné, liší se velmi podstatně pouze v jejich ceně. Pro posouzení pravdivosti předmětného výroku tedy není rozhodné, jakou cenu bylo nutné vynaložit na koupi softwaru potřebného k prostému zajištění průběhu sportovní akce. Rozhodné je, zda jsou oba srovnávané softwary totožné, tj. zda slouží k totožnému účelu a poskytují jejich uživatelům obdobné funkce, resp. jaké měly být jejich parametry podle uzavřené smlouvy. V případě, že by v řízení bylo zjištěno, že oba dva softwary poskytovaly totožné funkce, pak se jedná o pravdivý výrok dlužníka, který nemůže zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně. Pokud by bylo zjištěno, že se jedná o softwary, které jsou svými funkcemi natolik odlišné, že to odůvodňuje i zásadní rozdíl v jejich ceně, pak je výrok K. N. nepravdivý a je způsobilý zasáhnout podstatným způsobem do dobré pověsti žalobkyně.
Odvolací soud dále dovodil, že předmětný výrok nemohl zasáhnout do dobré pověsti žalované u laické veřejnosti, jelikož dodavatel softwaru nebyl obecně znám, v předmětném výroku nebyl výslovně označen a jeho identifikaci nelze dovodit ani z kontextu celého uveřejněného rozhovoru paní K. N. S tímto závěrem se lze ztotožnit.
Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou spočívající v nesprávném určení věcné příslušnosti soudů k rozhodování ve věci. K věcné příslušnosti soudů v otázce ochrany dobré pověsti právnické osoby se vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 1385/2008, uveřejněném pod č. 65/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Sjednotil tím do té doby rozpornou judikaturu senátu 30 Cdo v těchto otázkách následovně: „Spory a právní věci uvedené v §9 odst. 3 písm. h), i), j), l), m), n), o), p), q), s), t), u), v), a w) o. s. ř. jsou vesměs věci typově právně a skutkově složité, popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Dovozuje se proto, že je zákon soustřeďuje v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů, zákon nevyčleňuje tyto neobchodní věci soudům okresním. Ustanovení §9 odst. 3 písm. m) předepisuje věcnou příslušnost krajských soudů rozhodujících v obchodních věcech také pro ochranu názvu a dobré pověsti právnické osoby, jejímž hmotněprávním základem je §19b obč. zák.“. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že spory o ochranu dobré pověsti právnické osoby vždy projednávají a rozhodují v prvním stupni krajské soudy. V daném případě navíc postupem podle §104a odst. 2, 6 a 7 o. s. ř. o věcné příslušnosti krajského soudu závazně rozhodl nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. Ncp 439/2008-48. Namítaná vada řízení tedy dána není.
Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu