ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1181.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1181/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. D., zastoupeného JUDr. Michaelou Vosátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 233/1, proti žalovanému JUDr. I. S., zastoupenému JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Letní 69/3, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 50/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 35 Co 106/2011-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.086,- Kč k rukám JUDr. Věry Sedloňové, advokátky se sídlem v Praze 10, Letní 69/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 8 C 50/2007-203, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát převzal 8. 10. 1999 zastoupení žalobce ve sporu, který žalobce vedl u Obvodního soudu pro Prahu 3 o vrácení kupní ceny ve výši 712.220,- Kč oproti vrácení automobilu, 19. 10. 1999 byl soudem prvního stupně vyhlášen zamítavý rozsudek, který byl k odvolání žalobce zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, poté byla žaloba soudem prvního stupně ještě dvakrát zamítnuta a rozsudkem ze dne 30. 8. 2005 odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím žalovaného dovolání, dovolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno usnesením ze dne 14. 2. 2006 doručeným žalobci, jenž proti němu odvolání nepodal. Soud se zabýval jednotlivými tvrzenými pochybeními žalovaného při zastupování žalobce v soudním řízení a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil při výkonu advokacie porušení právní povinnosti, není tedy splněn jeden ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody podle §420 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2011, č. j. 35 Co 106/2011-403, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, uplatněný nárok však posoudil podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný se v souvislosti se zastupováním žalobce ve sporu nedopustil pochybení, a chybí tak jeden z předpokladů pro vznik jeho odpovědnosti za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, kdo nese důkazní břemeno ohledně porušení povinnosti advokáta. Zatímco soud první instance posoudil nárok podle §420 obč. zák., odvolací soud jej posoudil podle §16 a §24 zákona o advokacii jako odpovědnost objektivní, což je sice správné, avšak své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že se žalovaný při výkonu advokacie v souvislosti se zastupováním žalobce dopustil pochybení. Dovolatel namítá, že v případě objektivní odpovědnosti za škodu je na žalovaném, aby prokázal, že žalobci škodu nezpůsobil. Rozhodnutí, které je naopak odůvodněno tím, že žalobce neprokázal pochybení advokáta, je nesprávné. Dále dovozuje, že soudy měly jako předběžnou otázku zkoumat, zda při řádném postupu advokáta by žalobce se svým nárokem uspěl, zda žalovaný neporušil povinnosti advokáta plynoucí ze zákona o advokacii a zda vypověděl žalobci plnou moc platně. V této souvislosti namítá, že pro odstoupení od smlouvy o zastupování neměl žalovaný splněny zákonné podmínky a že i po dobu 15 dnů po zániku zastoupení byl povinen činit neodkladné úkony, aby žalobce neutrpěl újmu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu s poukazem na judikaturu ohledně odpovědnosti advokáta. Uvedl, že odvolací soud své rozhodnutí založil na správných závěrech, opatřil si dostatek důkazů a jeho rozhodnutí není zásadně právně významné. Žalovaný převzal zastupování žalobce více než 5 let po zahájení řízení a plnou moc žalobci vypověděl z důvodu, že k němu ztratil důvěru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 12. května 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v otázce důkazního břemene v případě odpovědnosti advokáta za škodu podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze totiž vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, a to především porušení povinností advokáta při zastupování žalobce v soudním sporu. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost žalobce je v souladu s tím, co bylo uvedeno, i s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009). Ke vzniku odpovědnosti je třeba současné splnění všech předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody, přičemž existenci těchto předpokladů je povinen tvrdit a prokázat žalobce. Okolnost, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je založena na objektivním principu, znamená pouze tolik, že k jejím předpokladům nepatří zavinění, avšak nemění nic na rozložení důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Teprve prokázal-li žalobce předpoklady odpovědnosti, přichází v úvahu prokazování liberačních (zprošťujících) důvodů žalovaným advokátem, neboť odpovědnosti se může zprostit, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat, a v tomto směru důkazní břemeno leží na něm.
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby spočívá na správném názoru na rozložení důkazního břemene ve sporu. Dovolacímu přezkumu předložená otázka důkazního břemene nezakládá proto důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
Dovoláním rovněž napadá výroky o náhradě nákladů řízení. Ačkoli jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolání tak není přípustné ani v tomto rozsahu.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 16.300,- Kč, určené podle §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (3.486,- Kč), celkem tedy 20.086,- Kč. Vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu