ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.141.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 141/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernerova 443, proti žalovanému městu Chvaletice, se sídlem v Chvaleticích, U Stadionu 237, IČO 00273660, zastoupenému JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pradubicích, Sladkovského 484, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 107/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2010, č. j. 18 Co 415/2010-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.798,- Kč k rukám JUDr. Milana Růžičky, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernerova 443, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, č. j. 10 C 107/2009-95, uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 83.726,- Kč s úroky z prodlení, řízení co do částky 554,- Kč s úroky z prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 24. 1. 2007 okolo 18 hodiny cestou na nádraží uklouzla, když vstoupila na chodník, který je ve vlastnictví žalovaného města, a utrpěla komplikovanou zlomeninu pravé dolní končetiny, do 23. 1. 2008 byla v pracovní neschopnosti a poté jí byl přiznán plný invalidní důchod. V den úrazu mrzlo, hustě sněžilo, v místě úrazu byl chodník prohrnutý, přesto kluzký, nebyl posypaný. Přestože byl sníh z chodníku odhrnut, chodník byl uklouzaný a vykazoval závady ve schůdnosti, přičemž nešlo o povětrnostní situaci, která by znemožnila údržbu komunikací. Protože žalovaný neprokázal, že by mu povětrnostní situace znemožnila údržbu komunikace, nezprostil se odpovědnosti podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. (ve znění účinném ke dni úrazu). Žalobkyně neměla podíl na vzniku škody, pohybovala se u kraje či vedle chodníku s vědomím možného uklouznutí a na chodník byla nucena vstoupit v místě, kde vedle chodníku byl výkop. Soud dospěl k závěru, že je povinností vlastníka udržovat schůdnost chodníku, který je místní komunikací ve smyslu §22 zákona č. 13/1997 Sb. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za bolest ve výši odpovídající bodovému hodnocení v lékařském posudku a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobkyně a vyplaceným nemocenským.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, 18 Co 415/2010-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé týkajícím se žalovaného a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve výroku ve věci samé ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi jej zrušil, ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalovaného podle §26 odst. 7 a §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Přestože žalobkyně se pohybovala na okraji chodníku s veškerou opatrností, předvídala zhoršený stav chodníku a svůj pohyb tomu přizpůsobila, upadla na uklouzaném sněhu. Chodník, na kterém uklouzla, je místní komunikací IV. třídy, jejíž schůdnost podle vyhlášky č. 104/1997 Sb. (příloha č. 7 bod 6.) zajišťuje obec, a to odmetením nebo odhrnutím sněhu, oškrabáním zmrazků a posypem zdrsňovacími materiály. Bylo v možnostech žalovaného odstranit závadu ve schůdnosti, popř. ji zmírnit zdrsňovacím materiálem, to však neučinil a prokázané meteorologické podmínky nesvědčí o tom, že by v den úrazu žalobkyně panoval kalamitní stav, jehož zvládnutí by bylo mimo možnosti žalovaného. Protože neprokázal existenci liberačních důvodů, za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá. Výrok ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi byl zrušen, neboť tímto výrokem bylo žalobou rozhodnuto o tom, čeho se žalobkyně nedomáhala.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o jeho odpovědnosti za škodu a nesprávný výklad §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. ve spojení s §26 odst. 7 tohoto zákona. Cituje uvedená ustanovení a namítá, že vzhledem k postupnému celodennímu přibývání sněhové pokrývky měla žalobkyně předvídat, že vlastník chodníku nebude schopen udržet chodník po celý den schůdný, nekluzký, což ona ostatně i předvídala, neboť šla mimo chodník, a k úrazu mělo dojít poté, co na chodník vstupovala, když obcházela nerovnost způsobenou zásypem výkopu. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „žalobkyně zhoršený stav chodníku předvídala“, a pokud by tedy dospěl k závěru, že závada byla předvídatelná, žalovaný by nenesl odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni. Je přesvědčen, že prokázal, že zajistil údržbu místních komunikací v obci a naplnil předpoklady zákona č. 13/1997 Sb., neboť odmetením sněhu závadu zmírnil a nelze §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. vykládat tak, že je povinností vlastníka komunikace využít ke zmírnění závady ve schůdnosti všech prostředků včetně posypu zdrsňovacím materiálem, i když jeho použití je neúčelné. Sněhová pokrývka uvedeného dne od rána postupně narůstala, nepřetržitě chumelilo celý den a připadlo kolem 15 cm nového sněhu, a za této situace je posyp neefektivní, proto nebyl použit. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že prokázané meteorologické podmínky nesvědčí o kalamitním stavu, není řádně odůvodněn, je nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný a v daném případě nelze o kalamitním stavu hovořit. Kalamitní stav zpravidla vyžaduje plošnou pohromu způsobenou nepříznivými klimatickými vlivy, což není vyžadováno pro závadu ve schůdnosti, jež znamená změnu schůdnosti způsobenou povětrnostními podmínkami, kterou by chodec nemohl předvídat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o případ, kdy by daná otázka byla soudy rozhodována rozdílně nebo nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odpovědnost žalovaného za škodu vyplývá z §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť bylo prokázáno, že škoda jí vznikla tím, že uklouzla a upadla při vstupu na chodník v místech, kde nebyla jiná možnost kvůli výkopu u kraje chodníku, který byl frekventovaný, a všichni svědci uvedli, že povrch chodníku byl kluzký a neposypaný, z místa úrazu ji museli přenést mimo chodník, aby sami neupadli. Chodník byl zahrnut do plánu zimní údržby, žalovaný měl povinnost zajistit jeho schůdnost i v zimě a nejednalo se o kalamitní stav, který by žalovaný nebyl schopen zvládnout. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má. Přípustnost dovolání soud řeší z hlediska právní otázky dovolatelem konkrétně vymezené a není-li významná právní otázka v dovolání vymezena a ani z rozhodnutí nevyplývá, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle dovolatele v nesprávném výkladu §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu v řadě rozhodnutí vyložil. Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad uvedeného ustanovení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť odvolací soud v tomto rozhodnutí nepodává jiný, odlišný výklad obsahu pojmu závady ve schůdnosti, a ostatně tak nečiní ani dovolatel. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud v daném případě aplikoval ust. §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. na zjištěný skutkový stav (jenž dovolací soud s ohledem na §237 odst. 3 o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat), a dovozuje, že vzhledem k celodennímu přibývání sněhové pokrývky bylo možno předvídat, že vlastník chodníku nebude schopen jej udržet celý den schůdný, takže závada ve schůdnosti byla předvídatelná. K tomu je však třeba poznamenat, že v daném případě, jak vyplývá ze skutkových zjištění, závadou, jež vyvolala pád, byl uklouzaný sníh na frekventované komunikaci v místě, jemuž nebylo možno se vyhnout, a nikoliv jen neodhrnutá vrstva čerstvě napadaného sněhu. Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní významným a činit ani nemůže posouzení, co bylo a nebylo v řízení prokázáno, neboť takové posouzení leží v rovině skutkové, a v dovolacím řízení se nelze domáhat přehodnocení výsledků řízení a na tom podkladě nového posouzení konkrétní situace v době a v místě úrazu.
Pokud dovolatel namítá, že ohledně úvahy o kalamitním stavu je rozsudek odvolacího soudu ve svém odůvodnění nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je při posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. K tomu lze ovšem poznamenat, že zmínka odvolacího soudu o kalamitním stavu se vztahuje k možnostem žalovaného povětrnostní situaci zvládnout.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 5.365,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. (dovolací řízení bylo zahájeno dne 17. 12. 2010), zaokrouhlená podle §16 odst. 2 této vyhlášky a krácená dvakrát o polovinu podle §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 téže vyhlášky], z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 20 % z částky 5.665,- Kč, tj. 1.133,- Kč, celkem tedy 6.798,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně
senátu