ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1488.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1488/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Domova důchodců a ústavu sociální péče Krásná Lípa , příspěvkové organizaci, IČO 47274450, se sídlem Krásná Lípa, Nemocniční 1056/19, zastoupené JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Děčín IV, Plzeňská 1700/9, proti žalované D. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 230, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 28/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2011, č.j. 9 Co 404/2011-37, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2011, č. j. 9 Co 404/2011-37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody ve výši 55.171,- Kč s příslušenstvím, představující odměnu exekutorovi a právnímu zástupci žalované za neoprávněně nařízenou exekuci.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č.j. 8 C 28/2010-22, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 55.171,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaná jako bývalý zaměstnanec vedla se žalobcem jako zaměstnavatelem u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 216/2003 pracovněprávní spor, v němž částečně uspěla. Pravomocným rozhodnutím byla žalované přiznána náhrada mzdy v hrubé výši a v odůvodnění rozsudků všech soudních instancí bylo uvedeno, že žalobce vyplatí žalované náhradu mzdy po odečtení daní a zákonných odvodů. Žalobce po právní moci rozsudku zaplatil žalované všechny přiznané částky ve výši tzv. čisté mzdy, přesto však žalovaná podala návrh na exekuci, v němž se domáhala vyplacení částek ve výši hrubé mzdy. Na základě provedené exekuce vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 3267/2005 byly žalované vyplaceny částky, které jí nepříslušely, a rovněž i úroky z prodlení z nesprávně určených částek náhrady mzdy, v celkové výši 83.673,- Kč. Tuto částku žalovaná na výzvu žalobce vrátila, čímž podle žalobce uznala neoprávněnost návrhu na exekuci nad rámec náhrady mzdy v čisté výši. Žalobce však musel zaplatit v důsledku neoprávněně vymáhaných částek hrubé mzdy exekutorovi na odměně navíc 39.746,- Kč a právnímu zástupci žalované JUDr. Josefu Kolkovi 15.425,- Kč. V řízení bylo podle soudu jednoznačně prokázáno, že žalobce nesplnil ve lhůtě k plnění povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem, a neučinil tak ani ke dni podání návrhu na exekuci. Žalovaná jako oprávněná proto využila svého práva a podala zcela důvodně návrh na zahájení exekučního řízení. Tento postup žalované nelze podle soudu považovat za protiprávní úkon, s nímž by bylo možno spojovat odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. Mezi účastníky bylo navíc nesporné, že žalobce zaplatil žalované částku 100.000,- Kč až po podání návrhu na exekuci 15. 3. 2005 (cca dva a půl měsíce po uplynutí lhůty k plnění), procesně tedy zavinil částečné zastavení exekuce, což se odrazilo i v jeho povinnosti nahradit žalované (oprávněné) náklady exekuce i náklady soudního exekutora.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 7. 2011, č.j. 9 Co 404/2011-37, zrušil rozsudek okresního soudu a řízení zastavil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud svůj postup odůvodnil tím, že předmětem řízení mezi týmiž účastníky je nárok, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. §159a odst. 5 o. s. ř.). V probíhajícím řízení tak podle soudu není možné přezkoumávat ani věcnou správnost rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 10. 2004, č. j. 8 C 216/2003-48, kterým bylo v nalézacím řízení žalobkyni uloženo zaplatit peněžité částky, ani rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 2. 2005, č.j. 17 Nc 3267/2005-8, kterým bylo v rámci exekučního řízení rozhodnuto o odměně a náhradě nákladů exekutora a o náhradě nákladů oprávněné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel namítá, že žalovaná určitě věděla, že za ni žalobce zaplatil odvody za zdravotní a sociální pojištění a odvod finančnímu úřadu z částky náhrady mzdy, kterou byl žalobce povinen zaplatit na základě exekučního řízení, přesto znovu trvala na zaplacení částek tzv. brutto mzdy, a to včetně odměn právního zástupce a nákladů exekutora, vypočtených z těchto „brutto náhrad“ mzdy. Dovolatel má za to, že uvedeným jednáním získala žalovaná bezdůvodné obohacení, které však později na výzvu žalobce vrátila; tímto jednáním však způsobila žalobci škodu, představující zvýšené náklady na odměnu pro advokáta a náklady exekutora v žalované částce. Dovolatel výslovně uvádí, že žaloba směřuje proti jednání žalované, která způsobila škodu žalobci, a nikoli proti správnosti rozhodnutí o exekuci nebo rozsudků ukládajících žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu mzdy. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, jelikož nárok žalobce, jak je vymezen v žalobě, směřuje proti správnosti rozhodnutí o odměně a náhradě nákladů exekutora a proti správnosti přiznané výše náhrady nákladů žalované v již ukončeném exekučním řízení. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc.
Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí, jež je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví.
Žalobou uplatňovaný nárok představuje zvýšené náklady vzniklé v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 3267/2005, tvořící část odměny exekutora a část náhrady nákladů oprávněné (nyní žalované) vzniklých v souvislosti s jejím právním zastoupením. O výši nákladů vzniklých v rámci exekučního řízení bylo pravomocně rozhodnuto v exekučním řízení poté, co byla exekuce částečně zastavena z důvodu dodatečného zaplacení vymáhané částky 100.000,- Kč až po podání návrhu na exekuci 15. 3. 2005, což ovšem nemělo vliv na povinnost povinné (nyní žalobce) zaplatit náklady exekučního řízení. Projednání uplatňovaného nároku na náhradu škody však nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené, jelikož v projednávaném případě nejde o totožnost účastníků řízení. Soudní praxe je totiž jednotná v tom, že v části exekučního řízení, v níž se jedná o nárocích exekutora na náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení a je oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu, které se těchto nákladů týká (srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 527/2003, uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikované pod č. 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekutor nemá naopak legitimaci k podání odvolání proti výroku, jímž soud upravil náhradové poměry mezi oprávněným a povinným.
Došlo-li k úbytku v majetkové sféře dovolatele vynaložením nákladů na exekuční řízení, který by nenastal v případě, že by návrh na provedení exekuce žalovaná nepodala, jedná se o nárok na náhradu (tvrzené) škody; povinnost hradit náklady exekučního řízení naopak vyplývá při splnění zákonných předpokladů z exekučního řádu, náklady představují zejména odměnu exekutora za provedení exekuce a výdaje, které exekutorovi v průběhu exekučního řízení vznikly a náklady oprávněného spojené s nuceným vymáháním jeho pohledávky přiznané soudním rozhodnutím. Jinými slovy žalobce nežádá, aby soud znovu rozhodl o nákladech exekučního řízení, nýbrž aby rozhodl, že žalovaná je povinna mu nahradit majetkovou újmu vzniklou tím, že byl v důsledku postupu žalované na základě rozhodnutí vydaného v exekučním řízení nucen zaplatit exekutorovi a žalované náhradu nákladů exekučního řízení. Z uvedeného se podává, že u obou nároků jde o jiný skutek, též předpoklady jejich vzniku nejsou totožné, proto nelze hovořit ani „o stejné věci“ ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., jež by představovala překážku věci pravomocně rozsouzené.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Tímto rozhodnutím dovolací soud nikterak nepředjímá důvodnost žalobou uplatněného nároku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu