ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1661.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1661/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) B. D. , a b) Z. D. , zastoupené obecným zmocněncem B. D., proti žalovaným 1) Českému rybářskému svazu místní organizaci Šťáhlavy , se sídlem ve Šťáhlavech 653, IČO 46812326, zastoupenému JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, a 2) obci Šťáhlavy , se sídlem úřadu ve Šťáhlavech, Masarykova 169, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, o 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 164/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2012, č. j. 12 Co 491/2011-610, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 C 164/2008-562, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobcům 88.443,- Kč, ohledně částky 36.557,- Kč žalobu proti němu zamítl, zcela zamítl žalobu proti žalované 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s provozem rybníkářství, konkrétně ovlivňováním určité výše hladiny vodního toku ze strany žalovaného 1), vznikla škoda na nemovitosti, mlýnu ve vlastnictví žalobců. Žalovaný 1) proto odpovídá za škodu způsobenou provozní činností ve smyslu §420a obč. zák., ale protože se na vzniku škody částečně podíleli sami žalobci rekonstrukcí dané nemovitosti a také vliv povodní v roce 2002, soud dovodil naplnění liberačních důvodů podle §420a odst. 3 obč. zák. a rozsah náhrady poměrně omezil. Námitku žalovaného 1) o mnohaleté existenci pokojného stavu neshledal odůvodněnou, neboť po celou dobu probíhala správní řízení před vodoprávními úřady. Protože škoda vznikala kontinuálně během celých dvou let předcházejících žalobě, podané 10. 12. 2008, není nárok promlčený.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č. j. 12 Co 491/2011-610, k odvolání žalovaného 1) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného 1) ve výši 88.443,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, včetně závěru, že nárok není promlčen. K odvolacím námitkám vyložil, že pokud byl žalovaný 1) nájemcem náhonu, jímž se do jeho rybníků přiváděla voda, a pokud v rybnících udržoval zvýšenou hladinu vody, šlo z jeho strany o provozní činnost bez ohledu na to, zda byla prováděna za účelem zisku či nikoli; zároveň není podstatné, zda byla porušena právní povinnost, neboť jde o odpovědnost objektivní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda může být výkon rybářského práva považován za provozní činnost ve smyslu ustanovení §420a obč. zák., nejde-li o činnost výdělečnou; provozní činností se podle dovolatele rozumí právě činnost za účelem dosahování zisku. Žalovaný 1) je neziskovou organizací a jeho členové dobrovolně a bezplatně plní společensky prospěšné úkoly na úseku péče o rybniční ekosystém a zajištění rovnováhy ve výsadbě a chovu ryb. Právní posouzení soudu prvního stupně i soudu odvolacího je nesprávné, neboť nepochybným účelem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností je nastolení rovnováhy mezi hospodářským prospěchem z této činnosti a případnou škodou z ní vzešlé. Kromě toho žalovaný 1) danou činnost provozuje pouze na dvou hospodářských dílech, rybníku a nádrži, náhon v místě poškození nemovitosti žalobců není součástí tohoto provozu, dokonce jej ani nevlastní, vlastníkem je žalovaný 2), přičemž žalovaný 1) se zavázal pouze k běžné údržbě koryta. Odpovědnost za vzniklou škodu se může týkat pouze okolností, které s provozní činností bezprostředně souvisí, což není tento případ a žalovaný 1) z tohoto důvodu není pro řízení o náhradě škody pasivně legitimován. Dovolatel dále poukazuje na to, že je při své činnosti vázán právním řádem a rozhodnutími vodoprávních úřadů, konkrétně zde manipulačním řádem z roku 2007, který byl schválen Magistrátem města Plzně, a rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-jih z roku 2000, jež mu ukládají udržovat určitou úroveň výše hladiny vodního toku. Je proto otázkou, zda lze tímto způsobem založit jeho objektivní odpovědnost, či zda by spíše neměl odpovídat ten, kdo mu takovou povinnost uložil. Dovolatel nemohl předvídat, že správními rozhodnutími určená výše hladiny vodního toku bude způsobilá způsobit komukoli škodu, uplatní se proto okolnosti vylučující protiprávnost, a to plnění zákonné povinnosti a (ve smyslu výkonu rybářského práva) i výkon práv, kterým žalovaný 1) nezasahoval do práv jiných. Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se zdůvodněním, jaká konkrétní skutečnost zapříčinila vznik škody. Nezabývaly se tím, jaký byl stav před poškozením nemovitosti žalobců a jaký poté, nevzali v potaz, že žalovaný 1) vyvíjí v tomto směru již přes 30 let stále stejnou činnost, k žádné změně zde nedošlo a proto také nedošlo k zásahu do trvajícího stavu. Ze znaleckého posudku navíc plyne opačný závěr, totiž že není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a výší hladiny vodního toku. Dovolatel konečně nesouhlasí se zhodnocením míry spoluzavinění žalobců, která je výlučná vzhledem k tomu, že jedinou příčinou poškození nemovitosti žalobců je jimi provedená rekonstrukce. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Námitka dovolatele, že výkon rybářského práva není provozní činností ve smyslu §420a obč. zák., protože jde o činnost provozovanou dobrovolně a bezplatně, nikoli výdělečně, není opodstatněná, neboť stávající úprava v §420a obč. zák. jako podmínku odpovědnosti nezakotvuje dosahování zisku při provozní činnosti, byť obvykle se jedná o činnost prováděnou za účelem zisku; jde tedy v tomto smyslu o okolnost zcela nerozhodnou. Rozhodující je charakter činnosti a to, zda vykazuje prvky provozní povahy, především jistou technologickou náročnost, která je nejčastěji potenciálním zdrojem rizik. Protože odvolací soud v souladu se zákonem vyložil, že za provozní činnost je zde třeba považovat provozování vodního díla spojené s udržováním určité výšky hladiny vodního toku, nikoliv samotný výkon rybářského práva podle zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, nelze rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní význam (srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1995, sp. zn. 6 Cdo 52/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy 2/1996, str. 68).
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu učinil odvolací soud též závěr, že u objektivní odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák. není rozhodující oprávněnost činnosti či její soulad se správními rozhodnutími. Dodržování práva a plnění povinností uložených např. správními rozhodnutími je významné především z hlediska veřejného zájmu na kontrole kvality určitých činností, a to ze strany státu, avšak smyslem této objektivní odpovědnosti je reparace újmy konkrétního subjektu, kterému vznikla škoda za podmínek stanovených zákonem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemohou založit ani námitky dovolatele proti nedostatečným zjištěním, jaká konkrétní skutečnost zapříčinila vznik škody, proti interpretaci znaleckého posudku či proti zjištěním, na nichž založil odvolací soud své závěry o míře spoluzavinění žalobců. Všechny totiž zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a nelze k nim proto v řízení, kde je dovozována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout.
Jestliže tedy žádná z dovolacích námitek zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezaložila, Nejvyšší soud podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu