ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1878.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1878/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Igorem Honusem, advokátem, se sídlem Ostrava, Sokolská 21, proti žalované Lázně Darkov, a.s. , IČO 619 74 935, se sídlem Karviná-Hranice, Čsl. armády 2954/2, zastoupené JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem, se sídlem Frýdek – Místek, El. Krásnohorské 321, za účasti MUDr. V. P., zastoupené MUDr. Mgr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karviná, Kirovova 1430/11, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 113/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2012, č.j. 57 Co 250/2011-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.075,- Kč k rukám JUDr. Jozefa Bohdana, advokáta, se sídlem Frýdek – Místek, El. Krásnohorské 321, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, č.j. 22 C 113/2009-128, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2007 do 30. 4. 2009 ve výši 190.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 38.000,- Kč a pravidelné měsíční renty ve výši 8.800,- Kč počínaje měsícem květnem 2009; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně po opakovaných artroskopiích kolene absolvovala v době od 20. 3. 2007 do 21. 4. 2007 léčebný pobyt v zařízení žalované, kde dne 21. 4. 2007 utrpěla ischemickou mozkovou příhodu. Od ranních hodin si stěžovala na nevolnost, brnění a pocity slabosti až ochabování levé horní i dolní končetiny a levé poloviny obličeje. Během dne se nepodrobila plánovaným léčebným procedurám, zdravotní sestra jí opakovaně měřila tlak a byla třikrát (ve 12.20, 16.28 a 17.26 h) vyšetřena lékařkou (vedlejší účastnicí). Po posledním vyšetření byla převezena do Karvinské hornické nemocnice, kde byla diagnostikována ischemická mozková příhoda a uzávěr vnitřní karotické tepny. Pro trvalé následky na zdraví jí byl přiznán invalidní důchod. Znaleckými posudky prof. MUDr. Zdeňka Amblera, DrSc., a doc. MUDr. Svatopluka Loyky, CSc., a prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., byl postup zdravotnického personálu žalované shledán lege artis, zcela odpovídající tehdy dostupným poznatkům lékařské vědy a okolnostem. Jelikož se žalovaná, resp. její zdravotnický personál, nedopustila žádného protiprávního jednání, nejsou dány předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č.j. 57 Co 250/2011-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ohledně náhrady nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení žalované a vedlejší účastnici a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce - neurologa a uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neporušila právní povinnost, je správný a provedené dokazování zcela postačuje k posouzení všech rozhodných skutečností. Příznaky, které se u žalobkyně v průběhu rozhodného dne objevily, byly nespecifické, přechodné, při lékařských vyšetřeních byl opakovaně zjišťován objektivně normální nález. Postup lékařky byl lege artis, nedošlo k žádnému pochybení nebo zanedbání lékařské péče.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a že neprovedením navržených důkazů – „Doporučeného postupu pro diagnostiku a léčbu pacientů s mozkovým infarktem“ a revizního znaleckého posudku – zatížil řízení vadou, v důsledku čehož následně dospěl k nesprávnému závěru, že ze strany žalované nedošlo k porušení právní povinnosti. Napadá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náklady řízení, s tím, že vzhledem k okolnostem případu neměla být ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení přiznána. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v něm není vymezena žádná otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Námitku ohledně neprovedení důkazů považuje za nedůvodnou, neboť provedené dokazování bylo dostatečné, byly vypracovány tři znalecké posudky, přičemž všichni znalci dospěli ke shodnému závěru a slyšený znalec se při výslechu vypořádal i se žalobkyní předloženým listinným důkazem, jehož neprovedení žalobkyně v dovolání vytýká. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu ztráty na výdělku ve výši 192.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2007 do 30. 4. 2009 a 8.800,- Kč za každý kalendářní měsíc počínaje 1. 5. 2009 a o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 38.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události (škoda na zdraví žalobkyně), mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 38.800,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobkyně je v této části vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jestliže dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká, že neprovedením v dovolání specifikovaných důkazů zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně zpochybňuje skutkový závěr, na němž rozhodnutí ve věci spočívá, přičemž předkládá vlastní verzi skutkového stavu, uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nezpůsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se dovolatelka vyjadřuje k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 14.075,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a 2 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.). Invalidita žalobkyně, její sociální poměry ani okolnosti poškození zdraví nejsou dostačujícími důvody zvláštního zřetele hodnými ve smyslu §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost danou zčásti zákonným finančním limitem a zčásti uplatněním nezpůsobilých dovolacích důvodů.
Vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu