ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1904.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1904/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Přemyslem Hradečným, advokátem, se sídlem v Krnově, Zámecké náměstí 4, proti žalovaným 1) V. V. a 2) Mgr. L. V. , oběma zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem, se sídlem v Krnově, Horní 16 , o 1.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 280/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2012, č. j. 8 Co 462/2011-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.014,- Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta, se sídlem v Krnově, Horní 16 , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č.j. 19 C 280/2009-82, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 1.080.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku) za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2009, kdy jí v důsledku jednání žalovaných - svémocného vyklizení nebytových prostor – bylo znemožněno užívání těchto prostor k provozování rychlého občerstvení; soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní odpovídají za škodu vzniklou žalobkyni ztrátou možnosti užívat nebytové prostory, neboť se dopustili protiprávního jednání, když dne 4. 1. 2000 svémocně vyklidili nebytové prostory, které žalobkyně užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 11. 1991, jíž na dobu neurčitou uzavřela se Státním podnikem služby Krnov (později uzavřené nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 1992 a 10. 1. 1997 mezi žalobkyní a městem Krnov shledal absolutně neplatnými) a následně provedli jejich rekonstrukci v takovém rozsahu, že provozovna žalobkyně fakticky přestala existovat, ačkoliv nabytím vlastnického práva k nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházejí, žalovaní vstoupili ve vztahu k žalobkyni do právního postavení pronajímatele a nájemní smlouva nebyla ukončena. Žalobkyně tak má právo na náhradu ušlého zisku za dobu od 1. 11. 2007 do 31. 12. 2009 (nárok za období 1. 1. 2007 – 30. 10. 2007 byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby), v řízení však nebylo prokázáno, že by v době před vyklizením nebytových prostor dosáhla v souvislosti s provozováním rychlého občerstvení majetkového prospěchu, tudíž nebylo možné ani dovodit, o jaký reálně dosažitelný přínos žalobkyně přišla. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. Dagmar Gráfové totiž vyplývá, že v účetnictví žalobkyně se nijak nepromítly tvrzené příjmy za rok 1998 a 1999 ze smlouvy o sdružení, na jejímž základě bylo rychlé občerstvení provozováno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 1. 2012, č.j. 8 Co 462/2011-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za zásadní považuje otázky 1) zda lze nabýt vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka, 2) zda unesla důkazní břemeno k prokázání výše ušlého zisku pro nemožnost užívání nemovitosti předložením smlouvy o sdružení obsahující ujednání o podílu na zisku, 3) zda může jít k tíži žalobkyně, pokud soud odmítl jí navrhované další důkazní prostředky, a 4) zda žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že byla schopna pro společné podnikání zajistit potřebné zákonné, odborné, materiální apod. předpoklady. Obšírně rekapituluje průběh řízení se všemi souvislostmi a předkládá obsáhlou argumentaci na podporu svého názoru o splnění předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu, zdůrazňuje, že se žalovaní vyklizením a následnou rekonstrukcí nebytových prostor dopustili protiprávního jednání. Namítá, že soudu předložená smlouva o sdružení obsahující ujednání o výši dovolatelčina podílu na zisku je zcela dostačující pro určení výše škody, resp. ušlého majetkového přínosu, a nesouhlasí se závěry znaleckého posudku. Pochybení soudu spatřuje rovněž v neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, pokud jimi byla uložena povinnost uhradit žalovaným náklady řízení, a poté napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle žalovaných dovolatelka (žalobkyně) nevymezila žádnou otázku zásadního významu po stránce právní způsobilou založit přípustnost dovolání, ani blíže nespecifikovala vytýkané vady řízení; navrhují tedy, aby její dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Ve společném vyjádření dále uvádějí, že při vyklizování předmětných nebytových prostor postupovali v souladu se zákonem a že se nárok na náhradu škody – i kdyby žalobkyni vznikl – promlčel nejpozději 4. 1. 2003, nadto žalobkyně v provozovně rychlého občerstvení před vyklizením žádný zisk nevytvářela.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas (k doplnění podanému po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nepřihlížel), účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelčiny argumenty stran protiprávnosti jednání žalovaných přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, protiprávní počínání na straně žalovaných konstatoval, a jeho zamítavé rozhodnutí spočívá na závěru, že se v řízení nepodařilo prokázat, že by dovolatelka před vyklizením provozovny hostinskou činností, resp. účastí ve sdružení za účelem provozování hostinské činnosti, dosahovala zisku, tudíž jí ve skutečnosti v důsledku jednání žalovaných – naplňujícího jinak předpoklady pro vznik odpovědnosti – škoda ve formě ušlého zisku nevznikla. Na řešení otázky nabytí vlastnictví od nevlastníka tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro výši ušlého zisku je tedy rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, jednání škůdce zabránilo, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch poškozený přišel. V řízení o náhradu škody je proto žalobce povinen z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, kdyby mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Dovolatelka uplatněnými námitkami brojí proti závěru odvolacího soudu, že se v řízení nepodařilo prokázat vznik škody, resp. že neunesla důkazní břemeno ohledně reálné možnosti získat majetkový prospěch nebýt toho, že jí žalovanými bylo znemožněno užívání předmětných nebytových prostor. Zpochybněním zjištěného skutkového stavu uplatňuje po obsahové stránce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž se však při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Otázky předestřené dovolatelkou a shora označené 2) a 4) nejsou právními otázkami zásadního významu, neboť otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno, jinými slovy zda prokázala to, co v řízení prokázat měla, aby mohla mít úspěch, popřípadě co z toho kterého důkazu mělo či mohlo být zjištěno, není otázkou volby, interpretace a aplikace právních norem, nýbrž otázkou správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu.
Stejně tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soud vytýkat, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v daném případě měla vada řízení dle obsahu dovolání pravděpodobně spočívat v neprovedení žalobkyní navrženého důkazu dokladem o zisku žalovaných z pronájmu předmětného nebytového prostoru v žalovaném období) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K doplňku dovolání ze dne 30. 7. 2012 dovolací soud nepřihlížel, neboť byl podán nikoli prostřednictvím advokáta a zjevně po uplynutí dovolací lhůty, respektive lhůty pro doplnění dovolání ustanoveným advokátem ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s uloženou povinností k náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním společného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 25.014,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu