ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1931.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1931/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, nám. Republiky 946, proti žalovaným 1) Š. B. , zastoupenému JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, a 2) České pojišťovně, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 235/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, č.j. 32 Co 221/2011-356, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2012, č.j. 32 Co 221/2011-376, takto:
I. Dovolání žalobkyně do měnící části výroku o věci samé ohledně částky 79.630,- Kč s příslušenstvím se zamítá , dovolání do měnícího výroku o věci samé ohledně částky 14.000,- Kč s příslušenstvím se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že dne 10. 6. 2006 byl poškozen její osobní automobil, který se na dálnici střetl s vozidlem prvního žalovaného.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č.j. 5 C 235/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2011, č.j. 5 C 235/2008-295, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 230.130 Kč s příslušenstvím, co do částky 25.570 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, dále řízení ohledně úroků z prodlení z částky 274.000 Kč od 8. 6. 2008 do 12. 6. 2008 a ohledně částky 18.300 Kč s úrokem z prodlení od 13. 6. 2008 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 10. 6. 2006 došlo ke střetu vozidla Škoda Octavia, které je ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela a které v době nehody řídil J. Š., a vozidla Mercedes Benz, řízeného prvním žalovaným, a to v situaci, kdy vozidlo Škoda Octavia při objíždění náhlé překážky – jízdního kola spadlého ze střešního nosiče osobního automobilu Audi a ležícího v pravém jízdním pruhu – najelo částečně do levého jízdního pruhu a při návratu zpět do pravého jízdního pruhu do něj pravou přední částí zezadu narazilo vozidlo Mercedes řízené prvým žalovaným, které poté narazilo do středových svodidel, odkud bylo odraženo na osobní automobil Audi zaparkovaný v odstavném pruhu. Soud dovodil, že prvotní příčinou, která měla za následek změnu směru jízdy řidiče Škody Octavia, byla překážka na vozovce, tedy spadlé kolo. Zjistil, že pokud by první žalovaný jel rychlostí 155 km/h, nemuselo ke střetu vozidla dojít, jelikož podle znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně – Ústavu soudního inženýrství první žalovaný v době nárazu do vozidla Škoda Octavia jel rychlostí nejméně 191 km/h, přičemž s ohledem na jeho tvrzení, že před střetem vozidel brzdil, byla jeho jízdní rychlost nepochybně vyšší. S odkazem na §431 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně posoudil odpovědnost provozovatelů podle jejich účasti na způsobené škodě, přičemž stanovil účast prvního žalovaného na vzniku škody v rozsahu 90 %, a to i při zohlednění skutečnosti, že prvotní příčinou nehody bylo spadlé kolo na vozovce, neboť žalovaný jel takovou rychlostí, na kterou řidič automobilu Škoda Octavia nebyl schopen reagovat. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že výše škody na vozidle byla 241.700 Kč, proto žalobkyně vzala žalobu v částce 18.300 Kč (z původně žalované částky 260.000 Kč) zpět. Nadále požadovala vedle škody na vozidle též náhradu ve výši 14.000 Kč za vypracování znaleckého posudku ústavu MBL Crash expert, s. r. o., o nějž se opírala žalobní tvrzení, přičemž v této části jí soud vyhověl. S ohledem na posouzení míry odpovědnosti prvního žalovaného soud přiznal žalobkyni 90 % z částky 255.700 Kč, tedy částku 230.130 Kč. Tuto částku uložil zaplatit oběma žalovaným společně a nerozdílně, když první žalovaný odpovídá za způsobenou škodu a je nepochybné, že je pojištěncem druhé žalované.
K odvolání prvního a druhé žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č.j. 32 Co 221/2011-356, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2012, č.j. 32 Co 221/2011-376, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti prvního žalovaného a druhé žalované zaplatit žalobkyni 136.500 Kč s příslušenstvím, dále jej v tomto výroku změnil tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a tak, že co do částky 93.630 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, rozhodl opětovně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která částečně zopakoval, a dospěl k závěru, že na vzniku škody se vedle vozidla Mercedes, které jelo nedovolenou rychlostí, podílelo i spadlé kolo na vozovce, a proto za způsobenou škodu odpovídají provozovatelé vozidel Audi i Mercedes. Provozovatel vozidla Škoda Octavia za vzniklou škodu podle odvolacího soudu neodpovídá, neboť řidič tohoto vozidla jel dovolenou rychlostí a podle znaleckého posudku v době, kdy za účelem objetí překážky na vozovce vybočil do levého jízdního pruhu, mohl zaregistrovat za ním jedoucí Mercedes v levém jízdním pruhu na vzdálenost 93 m, přičemž při rychlosti 130 km/h je bezpečná vzdálenost mezi dvěma vozidly jedoucími shodnou rychlostí přibližně 36 m. Odvolací soud dovodil, že pokud by se pohybovalo vozidlo Mercedes povolenou rychlostí, stačil by řidič vozidla Škoda Octavia jízdní kolo objet a zařadit se zpět do svého jízdního pruhu, aniž by došlo ke střetu. Přestože prvotní příčinou vzniku škody byla překážka na vozovce, odvolací soud spatřoval vyšší míru účasti na vzniklé škodě na straně provozovatele vozidla Mercedes. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že překážka na vozovce byla důsledkem nedostatečně upevněného a proti pádu zajištěného jízdního kola na střeše vozidla Audi, tedy ze strany provozovatele vozidla Audi jednání neúmyslného. Naproti tomu rychlá jízda vozidla Mercedes, jež maximální dovolenou rychlost překročilo o více než 60 km/h, byla ze strany řidiče a zároveň provozovatele tohoto vozidla výsledkem úmyslného jednání, které mohl svojí vůlí ovlivnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil míru odpovědnosti prvního žalovaného v rozsahu 90 %, odvolací soud z výše uvedených důvodů shledal žalovaného odpovědným v rozsahu 60 %; ve zbytku, tj. v rozsahu 40 %, dovodil odpovědnost provozovatele vozidla Audi. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal oprávněným nárok žalobkyně na zaplacení částky 14.000 Kč, představující náklady na znalecký posudek znaleckého ústavu MBL Crash expert, s. r. o., jelikož předmětný znalecký posudek byl vypracován pro účely obhajoby J. Š. v trestním řízení a také byl obhajobou předložen Krajskému soudu v Praze v souvislosti s odvoláním obžalovaného proti odsuzujícímu rozsudku. Odvolací soud též uvedl, že nárok žalobkyně vznesený vůči České pojišťovně, a. s., jako pojistiteli vlastníka vozidla Audi, je promlčen, neboť podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, se právo na výplatu pojistného plnění promlčí za 3 roky, přičemž promlčecí doba počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. K pojistné události došlo dne 10. 6. 2006, promlčecí doba začala běžet 10. 6. 2007 a uplynula 10. 6. 2010. Pokud byl nárok žalobkyní uplatněn až 19. 1. 2011, bylo to po uplynutí promlčecí doby, a žalovaná se promlčení v řízení dovolala.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku) podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které byl změněn rozsah zavinění prvního žalovaného na způsobené škodě z 90 % na 60 %, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že pokud by první žalovaný dodržoval zákonem povolenou maximální rychlost pro jízdu na dálnici, nedošlo by k dopravní nehodě; tedy skutkový závěr odvolacího soudu o způsobení dopravní nehody jiným účastníkem, než je první žalovaný, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve stanovení zavinění prvního žalovaného na způsobené škodě v rozsahu 60 %, čímž odvolací soud nedostatečně respektoval závěr o úmyslném překročení rychlosti automobilu Mercedes v porovnání s neúmyslným zanedbáním povinností řidiče automobilu Audi, z něhož spadlo jízdní kolo tvořící následně překážku na vozovce. Dovolatelka dále spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v absenci jakéhokoliv odůvodnění snížení rozsahu zavinění prvního žalovaného. Nesouhlasí též se závěrem o nepřiznání nároku na náhradu nákladů za vyhotovení znaleckého posudku ve výši 14.000 Kč. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně velmi precizně vypořádal se všemi spornými otázkami řízení, a to jak po stránce skutkové, tak i právní, a v tomto směru zejména se zásadní otázkou spočívající ve stanovení míry odpovědnosti za škodu vzniklou žalobkyni na vozidle Škoda, posouzení tomu odpovídající míry účasti všech tří provozovatelů na střetu provozů ve smyslu §431 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět je „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a pokud směřuje proti měnící části výroku o věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Na odpovědnostní vztah mezi žalobkyní a prvním žalovaným je třeba aplikovat ustanovení §431 obč. zák. (střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody), které dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých dalších provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li naopak o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při hodnocení míry účasti provozovatelů na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu jejich vozidel podle §431 obč. zák. je třeba zkoumat jednotlivé skutkové okolnosti konkrétního střetu, které byly jeho hlavními příčinami, a to všechny ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich významu pro vznik škody, nikoliv izolovaně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002).
Odvolací soud vyšel z výše popsaného skutkového zjištění, jež se opírá o důkazy v řízení před soudem prvního stupně provedené a před soudem odvolacím částečně zopakované. Jestliže při hodnocení účasti na vzniku škody zohlednil odvolací soud, že prvotní příčinou vzniku škody byla překážka na vozovce, která vznikla v souvislosti s provozem osobního vozidla Audi a v důsledku níž bylo vozidlo Škoda Octavia nuceno přejet do levého jízdního pruhu, v němž před zařazením zpět do původního jízdního pruhu do něj zezadu narazilo vozidlo Mercedes, které jelo rychlostí výrazně překračující dovolenou rychlost, a tudíž za vzniklou škodu odpovídá především první žalovaný jako provozovatel vozidla Mercedes, částečně též provozovatel vozidla Audi, zatímco účast provozovatele vozidla Škoda Octavia na vzniku škody je z hlediska kauzality zanedbatelná, je jeho závěr správný a v souladu s dosavadní judikaturou.
Při hodnocení míry účasti všech provozovatelů na vzniku škody odvolací soud náležitě přihlédl k tomu, že nedostatečné upevnění jízdního kola k vozidlu Audi a jeho náhlý pád na vozovku, byť byly prvotní příčinou odbočovacího manévru vozu Škoda Octavia, nezpůsobily by při normálním běhu věcí škodu, k té by však také nedošlo, kdyby se první žalovaný choval v souladu s dopravními předpisy a dodržel by předepsanou maximální rychlost. Ke střetu obou vozidel tak došlo v důsledku působení obou příčin. Při stanovení míry účasti na vzniklé škodě odvolací soud přiléhavě zohlednil, že jednání prvního žalovaného bezprostředně vedlo ke střetu vozidel v důsledku výrazného překročení povolené rychlosti o cca 60 km/h (tedy hrubého a vědomého porušení pravidel silničního provozu), míra odpovědnosti tak je na jeho straně vyšší než u provozovatele vozidla Audi, jenž se na vzniku škody podílel tím, že nedostatečně upevnil jízdní kolo na střešní nosič svého automobilu. Pokud odvolací soud stanovil míru účasti provozovatelů na vzniklé škodě v poměru 60 % a 40 %, nelze mít jeho úvahu za nesprávnou.
Rovněž tak nelze souhlasit s námitkou dovolatelky, že snížení rozsahu spoluúčasti prvního žalovaného na vzniku škody postrádá odůvodnění, neboť úvahy o určení podílu provozovatelů všech tří na nehodě zúčastněných vozidel jsou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu výslovně a srozumitelně obsaženy.
Dovolatelka také nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů, což představuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stanovení průběhu nehodového děje mají oporu v provedených důkazech (zejména v předložených znaleckých posudcích), přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, pokud se týkalo zamítnutí žaloby co do 79.630 Kč s příslušenstvím, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání je výslovně podáno i proti výroku o náhradě nákladů za vyhotovení znaleckého posudku ve výši 14.000 Kč. V této části bylo dovoláním napadeným výrokem odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém nároku se samostatným skutkovým základem, jehož výše nepřesahuje 50.000 Kč, a proto dovolání v této části dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu