ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2121.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2121/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Nezhybou, advokátem se sídlem v Hranicích, tř. 1. máje 1617, proti žalovanému Naděje pro koně, o. s., se sídlem ve Velkých Albrechticích 95, IČO: 26633876, zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o 1.053.564,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 316/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2011, č. j. 8 Co 493/2010-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 25 C 316/2005-247, ve spojení s usnesením ze dne 3. září 2010, č. j. 25 C 316/2005-261, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 453.737,- Kč, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 9. 2003 došlo k dopravní nehodě, když volně běžící klisna Aima ve vlastnictví žalovaného vběhla do jízdní dráhy osobního automobilu řízeného žalobcem, který tak utrpěl rozsáhlá poranění. Klisna byla ustájena v zařízení E. M., který ji vpustil mezi stádo klisen příliš brzy po jejím přemístění a navíc za tmy, došlo tak k narušení hierarchie stáda, k útěku klisny Aimy z ohrady a ke střetu s vozidlem žalobce. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud neshledal důvodnou, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, léčení žalobce bylo ukončeno dne 23. 9. 2004 a teprve při ústním jednání dne 23. 10. 2006 získal žalobce informaci, že klisna byla ve vlastnictví žalovaného a nikoli původně žalovaného E. M. Pokud byla žaloba na náhradu za ztížení společenského uplatnění rozšířena 12. 2. 2010 o částku 216.000,- Kč, je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, žalobce totiž žalobu rozšířil na základě znaleckého posudku, předtím vycházel z bodového ohodnocení své praktické lékařky a o výši svého nároku nevěděl, marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a ztráta nároku by pro něj byla nepřiměřeně tvrdým postihem. Soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou žalobci odpovídá podle §420 odst. 1, 2 obč. zák. žalovaný coby právnická osoba, jejímž hlavním cílem je vybudovat záchytnou stáj pro umístění týraných, starých a nechtěných koní, neboť E. M., jehož ke své činnosti použil, porušil prevenční povinnost dle §415 obč. zák. Soud žalobci přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku částku 97.937,- Kč na bolestném 43.800,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 312.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2011, č. j. 8 Co 493/2010-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Vzhledem k tomu, že žalobce měl původně informace, že majitelem klisny je E. M., informaci o vlastnictví žalovaného získal v říjnu 2006 a dověděl se tak, kdo za škodu odpovídá, nejsou nároky žalobce promlčeny. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že námitka promlčení týkající se rozšíření nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný jako právnická osoba zabývající se chovem koní odpovídá podle §420 odst. 2 obč. zák. za škodu, jež v rámci jeho činnosti byla způsobena E. M., u něhož byla klisna ustájena a kterého tak žalovaný ke své činnosti použil.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že žalobce o náhradě škody opakovaně jednal s E. M. a k žalobě přistoupil poté, co k dohodě nedošlo. Namítá, že nárok je promlčený, neboť právo na náhradu škody vůči němu žalobce poprvé uplatnil 23. 10. 2006, tedy po více než třech letech od škodné události, procesně se stal nástupcem E. M. až 14. 12. 2007 a žalobce měl možnost zjistit vlastníka koně dotazem na centrální evidenci koní. Svého koně žalovaný zabezpečil tak, že uzavřel smlouvu s E. M. o ustájení koně a o jeho ošetřování, tedy učinil vše, co bylo zapotřebí v rámci preventivní činnosti, a když jako vlastník koně ho smluvně umístil jinde, nemůže nést odpovědnost za provoz sjednaného zařízení. Dovozuje, že za škodu odpovídá E. M., neboť příčinou škody byl špatný stav jeho ohrady a nevhodné umístění koně, tedy jednání E. M. při jeho podnikatelské činnosti, a proto je na místě aplikace §420a obč. zák. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v oblasti podnikání v oboru ustájení koní je ustálená praxe, že s převzetím koně do péče přebírá provozovatel zařízení veškerou odpovědnost. Formální majitel koně svěřuje svého koně do specializovaného zařízení s tím, že o něj bude řádně pečováno, jakož i zajištěna odpovědnost za škodu. Napadené rozhodnutí by znamenalo průlom v zavedené praxi, oslabilo by postavení majitele koně a bezdůvodně zbavilo provozovatele zařízení odpovědnosti za škodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241a odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v daném případě právní otázku zásadního významu neformuluje a z hlediska jeho námitek v dovolání ji neshledal ani dovolací soud.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v posouzení promlčení nároku. K právní otázce promlčení nároku na náhradu škody na zdraví se dovolací soud opakovaně ve své judikatuře vyjádřil a závěry odvolacího soudu jsou s touto judikaturou v souladu.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007; uvedená rozhodnutí jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V daném případě vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění, že informaci o vlastnictví koně, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o tom, kdo za škodu odpovídá, žalobce obdržel u ústního jednání dne 23. 10. 2006, téhož dne navrhl záměnu účastníků na straně žalované a uplatnil tak nárok vůči žalovanému, a to ve dvouleté subjektivní promlčecí době, tedy včas. Námitka dovolatele, že se tak stalo více než tři roky po škodné události, je bez významu, neboť nárok na náhradu škody na zdraví se promlčuje pouze v subjektivní době; objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák. se u nároků na náhradu škody na zdraví neuplatní, jak vyplývá přímo z textu tohoto ustanovení. Kromě toho okamžik vzniku škody na zdraví v podobě jednotlivých dílčích nároků poškozeného se obvykle neváže k datu škodné události. Případná není námitka, že žalobce mohl zjistit vlastníka koně dotazem na evidenci koní, neboť rozhodující je prokázaná vědomost, nikoliv pouhá možnost dozvědět se, nehledě k tomu, že žalobce vycházel z údajů v protokolu Policie ČR, a navíc ze skutkových zjištění vyplývá, že klisna jménem Aima ani Aime nebyla v Centrální evidenci koní evidována.
K námitce dovolatele, že v daném případě by měl namísto žalovaného odpovídat za škodu provozovatel zařízení, z něhož kůň utekl, tedy E. M., lze uvést, že za škodu způsobenou volně se pohybujícím zvířetem odpovídá poškozenému zásadně jeho vlastník, jehož povinností je řádně zvíře zajistit, jsou-li předpoklady odpovědnosti splněny i na straně subjektu, jemuž vlastník zvíře smluvně svěřil a jemuž uniklo, přichází v úvahu jak jejich společná odpovědnost za škodu vůči poškozenému (§438 obč. zák.), tak i odpovědnost tohoto subjektu vůči vlastníkovi zvířete, vůči němuž smluvně převzal určité povinnosti při péči o svěřené zvíře. Případná odpovědnost provozovatele zařízení, z něhož ustájený kůň unikl, však nevylučuje odpovědnost vlastníka zvířete vůči poškozenému, jemuž zvíře způsobilo škodu; vlastník zvířete se nemůže odvolávat na své smluvní vztahy s dalšími subjekty a ani z hlediska poškozeného není rozhodné, zda vlastník zabezpečil svého koně sám či zda tak učinil prostřednictvím jiných subjektů.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právních názorech, které jsou plně v souladu se zákonem i s judikaturou dovolacího soudu a nečiní rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu