ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2346.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2346/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. V. V. , správce konkursní podstaty úpadce RVI, a.s., IČO 25522931, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12/853, zastoupeného JUDr. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2, proti žalované JUDr. K. M. , soudní exekutorce, se sídlem Praha 1, Vodičkova 30/5, zastoupené JUDr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11/449, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 297/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Cmo 201/2009-106, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Cmo 201/2009-106, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č.j. 5 Cm 297/2006-74, v zamítavém výroku ohledně 7.000,50 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, se odmítá; jinak se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Cmo 201/2009-106, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č.j. 5 Cm 297/2006-74, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce jako správce konkursní podstaty se domáhá náhrady škody, kterou žalovaná jako soudní exekutorka způsobila na majetku konkursní podstaty úpadce v souvislosti s výkonem své funkce tím, že poté, co byl podnik povinného prodán v exekuční dražbě a na majetek povinného byl prohlášen konkurs, rozdělila výtěžek z exekuce podle rozvrhového usnesení, které nabylo právní moci až po prohlášení konkursu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č.j. 5 Cm 297/2006-74, zamítl žalobu na zaplacení 102.325,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že nositelem pasivní legitimace v projednávané věci je podle §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát a nikoliv žalovaná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Cmo 201/2009-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o zaplacení 122.325,- Kč, v rozsahu 7.000,50 Kč rozsudek zrušil a řízení zastavil, dále změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně po dvojím částečném zpětvzetí žaloby rozhodoval zamítavým výrokem ve skutečnosti o částce 129.325,50 Kč, ohledně částky 7.000,50 Kč byla žaloba vzata zpět v odvolacím řízení a ohledně zbývajících 122.325,- Kč se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není v dané věci pasivně legitimovaná. Zaujal názor, že žalovaná v rámci své exekuční činnosti prováděla úkony směřující k rozdělení výtěžku dosaženého v dražbě, tyto úkony spadají do výkonu exekuční činnosti, proto je za eventuální škodu, která by byla při těchto úkonech způsobena, odpovědná Česká republika podle §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. v návaznosti na §4 odst. 1 uvedeného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v nesprávném zhodnocení a vyložení žalobcem tvrzených skutečností. Zdůrazňuje, že ze strany žalované nešlo o výkon činnosti spojený s exekucí, nýbrž že žalovaná byla v postavení procesního subjektu, který byl vyzván k předložení písemných údajů a informací ve smyslu §9d odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Uvádí, že žalovaná přes výzvu nepředala žalobci informace o tom, jakým způsobem realizovala rozvrhové usnesení, a tím došlo k promlčení částky 102.325,- Kč, která byla bezdůvodným obohacením osoby, jíž byla vyplacena. Namítá též zmatečnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesrovnalostech ve výši částek, jež tvoří předmět řízení, (soud prvního stupně uvádí 102.325,- Kč, odvolací soud 129.325,- Kč a 122.325,- Kč). Vytýká odvolacímu soudu, že zastavil řízení o části nároku z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, aniž by umožnil podat proti tomuto procesnímu úkonu odvolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto z důvodu věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze v zamítavém výroku ohledně 7.000,50 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné; dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je důvodné, neboť řeší otázku pasivní legitimace soudního exekutora v řízení o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem exekutorské činnosti v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jedinou námitkou, kterou dovolatel uplatňuje ve vztahu k rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 7.000,50 Kč a zastavení řízení v tomto rozsahu, je, že „rozhodnutí Vrchního soudu zastavuje řízení, aniž by dalo možnost odvolání proti tomuto procesnímu úkonu“. Tato námitka však bez dalšího zjevně důvodnost dovolání nezakládá, neboť uvedený postup odvolacího soudu je v souladu s ustanovením §222a odst. 1 o. s. ř. a není ani zřejmé, jak by mohl odvolací soud dát účastníkům možnost odvolání (když ze zákona odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu možné není) a v čem byla žalobci takovým rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením rozhodnutí (což je pojmovým předpokladem úspěšnosti jakéhokoli opravného prostředku, včetně dovolání). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné zamítl.
Dovolací soud však neshledal správným právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k otázce pasivní legitimace žalované.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 se exekutor odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (tj. zákona č. 82/1998 Sb.) tím není dotčena.
K otázce pasivní věcné legitimace soudního exekutora v případě odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti je třeba uvést, že zákon č. 120/2001 Sb. nestanoví prioritu (nebo dokonce výlučnost) odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. před odpovědností exekutora za činnost uvedenou v §4 tohoto zákona. Z dikce ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. naopak vyplývá, že za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (přičemž takovou povahu exekuční činnost zajisté má) odpovídá vedle státu rovněž sám exekutor, a to za podmínek citovaného ustanovení. Tato úprava odpovídá požadavku na zvýšenou ochranu poškozeného, jemuž dává možnost dosáhnout náhrady škody způsobené exekutorem při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů nebo při činnostech vykonávaných z pověření soudu jak přímo vůči exekutorovi, tak vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 57/2007). Na uvedených závěrech nic nemění ani dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že žalovaná exekutorka se měla dopustit pochybení vedoucího ke vzniku škody „v postavení procesního subjektu, který byl vyzván k předložení písemných údajů a informací ve smyslu §9d odst. 1 an. zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání“.
Z uvedeného vyplývá, že závisí zcela na uvážení poškozeného, zda bude požadovat náhradu škody na státu podle zákona č. 82/1998 Sb. či zvolí možnost uplatňovat předmětný nárok přímo po exekutorovi podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná exekutorka není pasivně věcně legitimovaná v řízení o náhradu škody způsobené jejím nesprávným postupem při výkonu exekuční činnosti, není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž je nesprávný.
S námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, lze souhlasit pouze potud, že odvolací soud sice srozumitelně vysvětlil, že soud prvního stupně se zmýlil při vyčíslení částky, jež zůstala předmětem řízení po dvojím částečném zpětvzetí žaloby, a tuto chybu se pokusil napravit, sám se však rovněž dopustil drobného pochybení, neboť součet částek, ohledně nichž byla žaloba postupně vzata zpět, činí ve skutečnosti 10.877.675,50 Kč, takže po odečtení od původně žalované částky 11.000.000,- Kč zůstala předmětem řízení částka 122.324,50 Kč (a nikoli odvolacím soudem vypočtená částka 122.325,- Kč).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí převážně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu