ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2633.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2633/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Z. R. , a b) J. R. , obou zastoupených Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno, Dobrovského 50, proti žalovanému QUERIES TRADE, s. r. o. , IČO 60746980, se sídlem Vyškov, Křečkovská 30/38, zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1430/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, č.j. 17 Co 246/2009-553, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.403,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č.j. 6 C 1430/2003-436, uložil žalovanému zaplatit oběma žalobcům 600.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 13.214.408,- Kč a úroků z prodlení ve výši 8 % za dobu od 1. 7. 2001 do 3. 12. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky, každý ideální polovinu nemovitostí (bývalých sladoven) zapsaných na LV č. 268 pro obec a k. ú. M., za dohodnutou kupní cenu 1.419.600,- Kč. Žalobci se žalovaným uzavřeli ústní dohodu o odstranění ocelových náduvníků (namáčecích nádrží) a starého technologického zařízení v objektech. Při provádění sjednaného díla došlo dne 29. 6. 2001 k požáru a ke zničení podstatné části těchto staveb. Soud dovodil obecnou odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák., neboť dva pracovníci, kteří byli v pracovněprávním, respektive obdobném smluvním vztahu se žalovaným, při řezání plamenem nedodrželi požárně bezpečnostní opatření podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, neměli oprávnění ke svařování odpovídající požadavkům vyplývajícím z §3 odst. 10 písm. d) vyhlášky č. 87/2000 Sb. a neabsolvovali ani příslušná školení. Soud neshledal důvodným požadavek žalobců na zaplacení 13.814.408,- Kč, tj. částky, kterou by bylo třeba vynaložit na uvedení poškozených objektů do původního stavu. Zdůvodnil to tím, že zničené budovy byly staré (postavené před r. 1900), dlouhodobě nevyužívané, jejich uvedení do původního stavu není možné, respektive účelné a je zde zřejmý nepoměr mezi částkou, kterou žalobci vynaložili na zakoupení všech nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem, a částkou potřebnou v současnosti k obnovení původního stavu, čímž by došlo ke značnému obohacení žalobců. Při stanovení výše náhrady škody soud vycházel ze znaleckého posudku společnosti Qualiform, a. s., podle kterého se vlivem požáru snížila hodnota nemovitosti provozního objektu o 600.000,- Kč, což představuje snížení obvyklé (tržní) ceny nemovitostí, tj. skutečnou výši škody, která žalobcům v důsledku poškození objektů požárem vznikla.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č.j. 17 Co 246/2009-553, rozhodoval opětovně o odvolání žalobců proti zamítavým výrokům a výrokům o náhradě nákladů řízení, a to poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475, byl zrušen k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, č.j. 25 Cdo 2189/2011-531, ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení státu, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odkázal na právní závěr dovolacího soudu, že „právě obvyklá cena objektů před jejich poškozením představuje rozsah škody na majetku žalobců, neboť hodnota objektů po požáru byla dle závěrů znaleckého ústavu Qualiform, a. s., nulová. Znovupostavení požárem zničených objektů by znamenalo vytvoření nových staveb a nikoli návrat do původního stavu, v jakém se nemovitosti nacházely před požárem. Za dané situace není uvedení požárem zničených objektů do původního stavu dobře možné a vhodným způsobem určení výše škody je nikoliv zjištění nákladů na vybudování nové stavby, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou cenou nemovitostí před poškozením a po něm, což v daném případě představuje právě částka 600.000,- Kč.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňují jej nesprávným právním posouzením věci. Vycházejí z toho, že poskytnutá náhrada škody by v zásadě měla být v takové výši, aby umožnila návrat majetkového stavu poškozených na úroveň před vznikem škody. Soudy přiznaná částka podle dovolatelů nepředstavuje dostatečné odškodnění za protiprávní jednání ve smyslu návratu do původního majetkového stavu a zcela ztrácí smysl a svůj účel. Zdůrazňují, že za přiznanou částku není možné pořídit stejné nebo podobné nemovitosti, jako byly nemovitosti poškozené. Upozorňují, že předmětné nemovitosti, které jsou pod památkovou ochranou, nelze odstranit, jediná možnost je nákladná rekonstrukce. Přiznané odškodnění však podle dovolatelů nepokryje ani náklady za úklid a zabezpečení nemovitostí po požáru. Odmítají názor soudů, že by přiznání vyšší částky představovalo bezdůvodné obohacení žalobců, když na znovuvybudování poškozených objektů by podle dovolatelů bylo třeba vynaložit cca 30 mil. Kč a požadovaná částka cca 8,3 mil. Kč pokrývá pouze náklady na zabezpečení statiky objektů. Namítají též vadu znaleckého posudku společnosti Qualiform, spočívající v neobjektivním posouzení ceny předmětných nemovitostí. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a poukázal na skutečnost, že dovolatelé pořídili předmětný areál bývalých sladoven za kupní cenu 1.419.600,- Kč. Tvrzení o nákladech na opravu celého areálu označuje za účelové, výši přiznaného odškodnění považuje s odkazem na znalecký posudek za přiměřenou, odpovídající obvyklé ceně nemovitostí před vznikem požáru. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázkou výše náhrady za poškození nemovitostí, jež jsou součástí požárem poničeného areálu, se dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, v němž zaujal názor, že za situace, kdy uvedení do původního stavu není dobře možné, je vhodným způsobem určení výše škody nikoli zjištění nákladů na vybudování nové stavby, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní) cenou nemovitostí před poškozením a po něm.
Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace dovolatelů, že odvolacím soudem přiznaná výše nákladů nepokryje ani náklady na úklid a zabezpečení nemovitostí, natož na obnovení nemovitostí do původního stavu, jež jsou pod památkovou ochranou; v této souvislosti dovolací soud opět odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí.
V dovolání žádná otázka zásadního právního významu formulována není. Namítají-li dovolatelé, že znalecký posudek společnosti Qualiform nezohlednil všechny relevantní okolnosti, a tudíž je nedostatečný a nevěrohodný, nezpochybňují tím právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Nesprávné skutkové zjištění představuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 49.620,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 60.403,20 Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici není. Úvaha o částečném úspěchu žalobců v důsledku závislosti výše plnění na znaleckém posudku ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. se již v dovolacím řízení neuplatní, a to i s přihlédnutím k tomu, že dovolatelé podali dovolání v téže věci znovu, ač jimi předestřené právní otázky dovolací soud vyřešil již v předchozím rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu