ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2680.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2680/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce GRANDHOTELU PUPP Karlovy Vary, a.s. , IČO 00022004, se sídlem Karlovy Vary, Mírové náměstí 2, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 33/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č.j. 13 Co 402/2011-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaných České republice a Fondu národního majetku zaplacení částky 20.500.000,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 20. 3. 2002 do zaplacení s odůvodněním, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky schválilo podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. privatizační projekt akciové společnosti GRANDHOTEL PUPP Karlovy Vary, součástí privatizovaného majetku byla stavba č.p. s parcelou č. v k. ú. Karlovy Vary, označovaná jako „hotel Atlantic“, kterou žalobce prodal za 20.500.000,- Kč a poté jí byl nucen na základě soudního rozhodnutí vydat restituentce, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 21 C 33/2002-175, zamítl žalobu na zaplacení částky 20.500.000,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 20. 3. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o věci poté, co jeho původní rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, který nesouhlasil se závěrem, že uplatňovaný nárok byl promlčen. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva obchodu a průmyslu ČR ze dne 20. 12. 1990 byl zrušen státní podnik Grandhotel Pupp Karlovy Vary bez likvidace a celý byl vložen do stejnojmenné akciové společnosti (žalobce). V době probíhající privatizace dne 22. 9. 1991 podala oprávněná osoba L. K. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, výzvu na vydání hotelu Atlantic. Privatizační projekt byl dne 20. 3. 1992 Ministerstvem pro správu národního majetku schválen, aniž bylo rozhodnuto o nároku oprávněné osoby. Žalobce kupní smlouvou ze dne 27. 12. 1995 prodal hotel Atlantic za dohodnutou kupní cenu 20.500.000,- Kč společnosti ATLAS IMMOBILIA s. r. o. Soud uzavřel, že za vypracování privatizačního projektu byl odpovědný zakladatel, potažmo i žalobce, který privatizační projekt vypracovával a jemuž bylo známo, že oprávněná osoba požádala o vydání hotelu Atlantic. Byla-li žalobci uložena rozsudkem soudu povinnost uzavřít dohodu o vydání hotelu Atlantic, plnil žalobce povinnost vyplývající ze zákona, kterou před tím nesplnil dobrovolně. Vydáním hotelu Atlantic oprávněné osobě však žádná škoda žalobci nevznikla, protože disponoval s majetkem, který nepatřil do jeho majetkové podstaty. Jelikož nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., tj. vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č.j. 13 Co 402/2011-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Pokud žalobce prodal hotel Atlantic za 20.500.000,- Kč společnosti ATLAS IMMOBILIA, s. r. o., učinil tak poté, co na tento hotel byl uplatněn restituční nárok, jednal proto v rozporu s blokačním ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a pokud později kupující hotel vrátil žalobci oproti zaplacení kupní ceny 20.500.000,- Kč, šlo podle odvolacího soudu jen o vydání bezdůvodného obohacení, které těmto stranám vzniklo z neplatné smlouvy. Žalobci tak škoda nevznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v otázce, zda akciová společnost, jež vznikla coby „právní produkt privatizace majetku státu“, je sama ve svých poměrech a též s dopadem do majetkových poměrů akcionářů povinna nést snížení svého majetkového stavu, tedy škodu, jejíž příčinou je porušení právních povinností a špatné rozhodnutí státu jako vlastníka. Dovolatel též shledává v postupu odvolacího soudu vadu řízení spočívající v absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., neboť soud nepoučil dovolatele o svém právním pohledu na posuzovanou věc, který byl odlišný od názoru dovolatele; ten tak nemohl adekvátně reagovat na závěr soudu, že stát majitelem rozhodných akcií není. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu nevznikla škoda, když by prodejem hotelu Atlantis získal částku 20.500.000,- Kč, kterou v konečném důsledku nezískal, neboť ji musel vrátit kupujícímu a předmětnou nemovitost musel vydat oprávněné osobě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem, že dovolateli žádná škoda nevznikla, a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle Ústavním soudem zastávaného právního názoru, jenž převzala i rozhodovací praxe obecných soudů, v případě restitučních sporů je nutno uplatněné restituční nároky oprávněných osob považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Týká se to především blokačních ustanovení (viz např. nález Ústavního soudu z 9. 1. 2003, II. ÚS 6/01, uveřejněný pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nebo rozsudek nejvyššího soudu z 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 654/2009).
Z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že hotel Atlantic nemohl být na základě schváleného privatizačního projektu platně převeden do vlastnictví dovolatele. Tím, že právní úkon převodu, resp. v daném případě vkladu do majetkové podstaty nově vznikající akciové společnosti, byl od počátku absolutně neplatným právním úkonem z důvodu řádně uplatněného restitučního nároku, nemohlo dojít ke vzniku škody na straně dovolatele ve výši hodnoty předmětné nemovitosti, jelikož ji nikdy nenabyl do vlastnictví, a tudíž ji ani nemohl platně převést kupní smlouvou na třetí osobu. Musel-li žalobce vrátit částku, kterou přijal jako kupní cenu za nemovitost, s níž nebyl oprávněn disponovat, šlo o vydání bezdůvodného obohacení, jež nepředstavuje vznik škody na straně žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívající primárně na těchto závěrech nelze pokládat z hlediska dovolatelem formulovaných právních otázek za zásadně právně významné.
Námitka dovolatele, že mu odvolací soud neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němu dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Tato tvrzená vada řízení totiž není otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., tj. otázkou výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06).
Z uvedených důvodů dovolání není přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu