ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2738.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2738/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, proti žalované M. B., zastoupené JUDr. Františkem Sochorem, advokátem se sídlem Třebíč – Vnitřní Město, Jihlavská brána 10, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 369/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 18/2011-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826,- Kč k rukám JUDr. Františka Sochora, advokáta se sídlem Třebíč – Vnitřní Město, Jihlavská brána 10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 18 C 369/2009-141, zamítl žalobu na zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 12. 2. 2007 se žalovaná zavázala uzavřít se žalobcem do 31. 12. 2007 smlouvu o prodeji své nemovitostí v k. ú. Č. za 200.000,- Kč, kterou žalobce hodlal prodat P. S. za 3.100.000,- Kč a uzavřel s ním smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Žalovaná však pozemky převedla do vlastnictví třetích osob za kupní cenu 632.000,- Kč. Soud po provedeném řízení dovodil, že nárok žalobce na náhradu za smluvní pokutu 300.000,- Kč, kterou zaplatil P. S., a na náhradu ušlého zisku 200.000,- Kč není důvodný. Dospěl k závěru, že jednání žalobce, který již v době uzavření smlouvy se žalovanou věděl, že pozemky, za něž zaplatí žalované částku, která ani zdaleka nedosahovala ceny tržní, bezprostředně poté prodá za částku několikanásobně vyšší, je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Smlouva o smlouvě budoucí je proto neplatná podle §39 obč. zák. a nemravný je i požadavek žalobce na náhradu za 300.000,- Kč za smluvní pokutu, když musel vědět, že žalovaná na základě smlouvy neobdrží ani třetinu skutečné ceny pozemků, zatímco on sám za ně okamžitě získá cenu výrazně vyšší, přičemž využil obtížné finanční situace žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 18/2011-207, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za použití §3 odst. 1 obč. zák. se ztotožnil s jeho závěrem o zamítnutí žaloby na náhradu škody pro rozpor s dobrými mravy a o absolutní neplatnosti smlouvy. S přihlédnutím ke všem okolnostem shodně se soudem prvního stupně posoudil jednání žalobce při uzavírání této smlouvy jako nemravné a spekulativní, jež nelze nazvat principem tržního hospodářství v obchodních vztazích. Za nevěrohodné označil tvrzení žalobce, že výše kupní ceny se odvíjela od jakési odměny, jež měla náležet jeho otci za vyřizování restituce pro rodiče žalované.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů o jeho nemravném a spekulativním jednání a dovozuje, že jeho případ posuzovaly podle zásad občanského zákoníku z roku 1964, neboť rozpor s dobrými mravy má dnes zcela jiný význam. Namítá, že sankcí neplatnosti podle §39 obč. zák. by měly být postiženy jen smlouvy hrubě urážející veřejné mínění a mravy společnosti, zatímco nákup věci za nízkou hodnotu a její následný prodej za hodnotu několikanásobně vyšší neuráží v dnešní době veřejné mínění ani mravy společnosti. Koupě věci pod cenou nečiní smlouvu neplatnou a spekulace je dnes zcela běžná. Je přesvědčen, že jeho jednání bylo zcela běžné a nemohlo urazit mravy společnosti ani veřejné mínění. Namítá, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená se žalovanou je jako celek platná, bylo možno pouze zvážit neplatnost jejího dílčího ustanovení o ceně, avšak žalovaná se relativní neplatnosti tohoto ustanovení nikdy nedovolala a navíc je třeba zohlednit, že cena byla stanovena s ohledem na závazek rodiny žalované vůči otci žalobce z dřívější doby. Nesouhlasí se závěrem, že již v době uzavírání smlouvy se žalovanou věděl o bezprostředním prodeji pozemků za výrazně vyšší cenu, neboť ani on ani jeho otec v té době neznali žádného zájemce o koupi pozemků. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela důvody dovolání s tím, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému posouzení věci. S poukazem na výpověď žalobce před soudem prvního stupně uvádí, že musel vědět a tak to ve svých podáních také prohlašoval, že prodá část eventuelně získaných pozemků za 3,1 milionů Kč. Požadavek na náhradu škody ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím považuje za rozporný s dobrými mravy i s ohledem na nabízenou kupní cenu 200.000,- Kč. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 12. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ustanovení §237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní význam, v dovolání neformuluje, nesprávné právní posouzení spatřuje v hodnocení svého jednání vůči žalované jako jednání v rozporu s dobrými mravy.
Námitky dovolatele týkající se popisu celé zamýšlené transakce a její souvislosti s dobou minulou nesměřují proti právnímu názoru odvolacího soudu, nýbrž zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Dovolatel skutkovými námitkami o tom, co bylo či nebylo prokázáno, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze a uplatněn může být pouze v případě, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Z tohoto hlediska jsou bez právního významu námitky dovolatele, že spekulativní jednání není nezákonné a v současné společnosti je zcela běžné.
Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodnutí vzal v úvahu nikoliv jen obsah smlouvy uzavřené se žalovanou ale i okolnosti, za nichž byla uzavřena, přehlíží, že rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Z naznačených hledisek se odvolací soud věcí zabýval, v rámci své úvahy zvažoval všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalované, tak na straně žalobce, a vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru o jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy. Jestliže výkon subjektivního občanského práva žalobce se ocitl v rozporu s dobrými mravy, soud ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. mu odepře právní ochranu, a to i v případě, že výkon práva formálně neodporuje zákonu a nejde o neplatnost podle §39 obč. zák. Po právní stránce není proto v dané věci otázka absolutní neplatnosti smlouvy rozhodující pro závěr o důvodnosti uplatněného nároku.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, z pohledu uplatněných dovolacích námitek nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, který není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k odmítnutí dovolání má žalovaná právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.300,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.826,- Kč.
Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů; ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., k tomuto účelu vydaná, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu