ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2917.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2917/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) O. H. , b) V. K., obou zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, c) J. K. a d) J. V., obou zastoupených JUDr. Martiem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 353/50, proti žalovanému Mgr. L. Č., advokátovi se sídlem Nový Bydžov, Masarykovo nám. 508, IČO: 71330666, zastoupeného JUDr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 147, o 759.701,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 113 C 119/2009, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2012, č. j. 21 Co 37/2012-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 113 C 119/2009-84, zamítl žalobu na zaplacení částky 189.925,36 Kč s úrokem z prodlení každému ze čtyř žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady za dědictví, jež nenabyli v důsledku pochybení žalovaného advokáta. Soud v řízení zjistil, že v řízení o projednání dědictví po E. Ch. bylo usnesením ze dne 7. 6. 2004, č. j. D 1108/2003-89, žalobcům uloženo, aby do 15 dnů podali žalobu na určení, že B. V. není dědičkou ze závěti ze dne 20. 7. 2003. Toto usnesení však nebylo doručeno žalovanému, který jako advokát zastupoval žalobkyni b), a žalobu na určení, že B. V. není dědičkou ze závěti, podali žalobci, zastoupení žalovaným, až 20. 6. 2005. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2005 byla žaloba zamítnuta s tím, že soudem určená lhůta pro podání žaloby uplynula dne 29. 3. 2005, a tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen; následně podané dovolání bylo odmítnuto usnesením ze dne 24. 9. 2008, jež nabylo právní moci dne 3. 11. 2008. Soud věc posoudil podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaný neporušil povinnosti advokáta, neboť výzva soudu v dědickém řízení k podání žaloby mu nebyla doručena, takže nemohl zmeškat lhůtu k podání žaloby, a nebylo tedy prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalovaného ani příčinná souvislost se vznikem škody. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud shledal důvodnou s tím, že majetková újma spočívající ve ztrátě dědického podílu, zaplacených nákladů řízení a nákladů právní pomoci vznikla žalobcům, jakmile bylo závazně a nezměnitelně rozhodnuto, že jejich žaloba na určení, že B. V. není dědičkou ze závěti, byla zamítnuta, tedy 11. 9. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, a žaloba na náhradu škody proti žalovanému byla podána 26. 8. 2009, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 21 Co 37/2012-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobců na náhradu škody je promlčen podle §106 odst. 1 obč. zák., neboť žalobu podali až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, počítané od právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 10 C 906/2005, kdy se žalobci dozvěděli, že jim škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, u soudního poplatku z dovolání a nákladů řízení počala běžet subjektivní promlčecí doba až od jejich zaplacení v březnu a v říjnu 2007. Ani dovolání žalobců ani rozhodnutí Nejvyššího soudu nemělo na její běh vliv, podáním dovolání nedošlo ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. Odvolací soud dovodil, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť okolnosti jejího vznesení nebyly takového charakteru, aby odůvodňovaly tak závažný zásah do právní jistoty.
Tento rozsudek napadly žalobkyně a) a b) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rekapitulují průběh celé záležitosti i soudního řízení a namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Dovozují, že počátek běhu promlčecí doby by se měl odvíjet až od rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. O dovolání nebo o ústavní stížnosti není většinou rozhodnuto do 2 let a klienti by museli zažalovat své právní zástupce preventivně ještě před tímto rozhodnutím, což by narušilo vztah důvěry mezi klientem a advokátem. Dovolatelky poukazují na to, že žalovaný v průběhu svého zastupování klientům nesdělil, že by pochybil, naopak trval na tom, že pochybil soud a že je třeba podat mimořádný opravný prostředek – dovolání. Žalobci vyčkávali rozhodnutí soudu o dovolání, neboť argumentace žalovaného byla přesvědčivá, a teprve poté, co v dovolacím řízení neuspěli, zjistili, že jim vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, což bylo postaveno najisto až tímto rozhodnutím. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. března 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 189.925,36 Kč s úrokem z prodlení každému ze žalobců, přičemž tato částka je součtem několika různých částek, požadovaných na jednotlivých nárocích se samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání se proto posuzuje zvlášť u každého z nároků bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99). Protože přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není dovolání přípustné ohledně částek nepřevyšujících 50.000,- Kč, tj. částek požadovaných na zaplacených nákladech řízení protistraně (celkem 16.842,50 Kč), na nákladech právní pomoci (celkem 14.875,10 Kč) a na soudních poplatcích (celkem 12.000,- Kč), přičemž na každou žalobkyni připadá jedna čtvrtina těchto částek.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelky v dovolání nevymezily otázku zásadního právního významu, obsahem jejich dovolání je námitka nesprávného posouzení promlčení, neboť podle jejich přesvědčení subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody proti advokátovi počíná běžet až od rozhodnutí o posledním úkonu tohoto advokáta, který je zastupoval, tj. v daném případě od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobců.
Podle teorie i právní praxe se pro počátek subjektivní promlčecí doby vyžaduje skutečná vědomost poškozeného o tom, že vznikla majetková újma, a o tom, kdo za ni odpovídá. O škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně její rozsah, a o odpovědné osobě se dozví, jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, na jejichž základě lze učinit závěr o osobě konkrétního škůdce. Nemusí přitom jít o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla.
S uvedeným není v rozporu právní názor odvolacího soudu, který vědomost poškozených o vzniku škody, spočívající ve ztrátě možnosti získat dědický podíl, a o subjektu, jenž tuto ztrátu měl způsobit, vázal shodně se soudem prvního stupně k pravomocnému rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vyloučení závětní dědičky z dědictví, tedy na dobu, kdy již žalobci měli potřebné informace a bylo pro ně jednoznačné, že z dědictví jsou vyloučeni, a nikoliv až k datu, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí jejich dovolání proti pravomocnému rozsudku. Právní názor odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí doby nečiní proto rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ostatně závěr, zda a kdy se poškozený dozvěděl o okolnostech rozhodných k uplatnění nároku na náhradu škody, je závěrem skutkovým. Pokud dovolatelky nepovažují tento skutkový závěr za správný, zřejmě nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů obou stupňů vychází. Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání se řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je jeho uplatnění výslovně vyloučeno ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, jenž nepodléhá přezkumu.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení; přípustnost dovolání proti tomuto výroku není založena ani ust. §237, §238, §238a ani §239 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalobkyně a) a b) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu