ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.297.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 297/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. L. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, proti žalovanému JUDr. Bc. M. K., Ph.D. , zastoupenému Mgr. Lucií Jamborovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, o 87.684,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 55 Ec 623/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2012, č. j. 20 Co 363/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.953,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Lucie Jamborové, advokátky se sídlem v Brně, Příkop 4.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 55 Ec 623/2011-75, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal částky 87.684,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu nákladů, které vynaložil na své zastoupení advokátem v rozhodčím řízení, které bylo proti němu vedeno. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodčí nález vydaný dne 23. 3. 2009 žalovaným rozhodcem byl soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky, v níž nebyl určen konkrétní rozhodce, resp. konkrétní způsob jeho určení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný vydáním rozhodčího nálezu neporušil právní povinnost podle §420 obč. zák., protože v dané době byly otázky platnosti rozhodčích doložek vykládány soudy odlišně a z ustanovení §15 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“), jasně plyne oprávnění rozhodců rozhodovat o své pravomoci. Pokud rozhodce dospěl ohledně své pravomoci k závěru nesprávnému, o porušení právní povinnosti jít nemohlo, a i kdyby tomu tak bylo, nestalo by se tak vzhledem k neustálenému výkladu zákona zaviněně.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 20 Co 363/2012-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke stejnému závěru o nesplnění podmínky porušení právní povinnosti žalovaným rozhodcem. Kromě toho odvolací soud zamítnutí žaloby odůvodnil i tím, že žalobce uplatnil náhradu nákladů rozhodčího řízení v samostatném soudním řízení, ačkoli tak měl učinit v rámci soudního řízení, které následuje po zrušení rozhodčího nálezu (§34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení); nevznikla mu tak odškodnitelná újma, která by mohla být předmětem samostatného soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Vytýká soudům obou stupňů, že nebylo provedeno řádné dokazování ohledně jmenování a písemného přijetí funkce rozhodce žalovaným. Žalovaný tak neprokázal, že by přijal svou funkci a také, že by poté jakkoli zkoumal svoji pravomoc. Zásadní význam napadeného rozhodnutí podle dovolatele spočívá v tom, že prolamuje zásadu „neznalost práva neomlouvá“, neboť vyviňuje žalovaného, ačkoliv při svém rozhodování vyložil chybně právo. Žalovaný svým postupem porušil ve smyslu §415 obč. zák. svou prevenční povinnost; i jemu muselo být zřejmé, že rozhodčí doložka odporovala zákonu, a pokud by správně posoudil svou pravomoc, žádné rozhodčí řízení by nevedl. Jestliže tak učinil, zavinil škodu spočívající v nákladech žalobce na zbytečné rozhodčí řízení. Dovolatel proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že přijetí funkce rozhodce, vedení rozhodčího řízení, včetně posouzení pravomoci, a následné vydání rozhodčího nálezu bylo v souladu se zákonem. V době vedení rozhodčího řízení neexistovala judikatura, která by uplatněný typ rozhodčích doložek zpochybňovala, žalovaný proto nemohl postupovat „contra legem“; chybí tak nejdůležitější předpoklad pro vznik jeho odpovědnosti za případnou škodu, a to porušení právní povinnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 10. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Zpochybňuje-li žalobce hodnocení důkazů soudem prvního stupně (zároveň vytýká odvolacímu soudu, že tento nedostatek nenapravil) ohledně zjištění, zda žalovaný přijal funkci rozhodce a zda poté zkoumal svou pravomoc, nelze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v řízení, kde je dovozována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. uplatnit (srov. též §241a odst. 3 o.s.ř.). Jde totiž o otázky skutkového stavu, nikoliv o otázky právní; k případným vadám řízení pak může dovolací soud přihlédnout, je-li dovolání přípustné, nelze jimi však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit.
Kromě toho nelze přehlédnout, že odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech (jednak že žalovaný ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. neporušil svou právní povinnost, jednak že žalobce mohl svůj nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit pouze v soudním řízení, které následuje po zrušení rozhodčího nálezu), z nichž každý obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak plyne, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z nich není splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce, které směřuje jen proti posouzení otázky porušení právní povinnosti žalovaným, nemůže být přípustné, neboť ani případná opodstatněnost této dovolací námitky by nemohla přinést dovolateli úspěch v dovolacím řízení, jestliže nezpochybňuje závěr odvolacího soudu (dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu) o tom, že uplatněný nárok na náhradu nákladů rozhodčího nepředstavuje újmu odškodnitelnou v samostatném soudním sporu.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek dovolatele nelze dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, a Nejvyšší soud proto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k odmítnutí dovolání žalobce má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 4.620,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 5.953,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu