ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3042.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3042/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČO: 60193336, proti žalované Pražské plynárenské, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 37, IČO: 60193492, zastoupené JUDr. Lubomírem Čuhelem, advokátem se sídlem v Praze 10, Chudenická 1086/22, o 91.585,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 246/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 13 Co 60/2011-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 25 C 246/2009-86, zamítl žalobu na zaplacení 91.585,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na provedení důkazu. V řízení bylo zjištěno, že dne 27. 3. 2008 pracovníci žalované při lokalizaci úniku plynu poškodili telekomunikační zařízení ve vlastnictví žalobkyně, když sondou prorazili plastovou trubku a poškodili plášť optického kabelu Samsung 48. Žalovaná provádí sondy do hloubky 30 cm a kabel v místě poškození byl uložen s krytím cca 27 cm. Žalobkyně provedla opravu kabelu na vlastní náklady ve výši 91.585,- Kč, které vyúčtovala žalované fakturou ze dne 16. 9. 2008, žalovaná ji však neuhradila a odmítla svoji odpovědnost za škodu. Soud věc posoudil podle §420a obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná se zprostila odpovědnosti za poškození kabelu, neboť poškozený kabel neměl normované krytí, v rozporu s normou ČSN 736005 byl uložen méně než 40 cm pod povrchem a byl blíže obrubníku, než norma stanoví.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, č. j. 13 Co 60/2011-110, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Chránička kabelu (plastová trubka) byla do země uložena v roce 1996, optický sdělovací kabel do ní byl vsunut (zafouknut) dne 27. 2. 2003. Změna ČSN 736005 č. 4 byla účinná až od července 2003, proto – na rozdíl od znaleckého posudku – z ní odvolací soud nevycházel a dovodil, že chránička s kabelem měla mít podle tehdy platné normy krytí minimálně 40 cm, (měla být uložena minimálně v této hloubce pod povrchem) a měla být umístněna po celé délce 120 cm od vnějšího okraje obrubníku chodníku. Ani jeden z těchto požadavků nebyl dodržen. Pokud žalobkyně poukazovala na údaje znalce v posudku o uložení chráničky s kabelem v hloubce 30,9 až 38,9 cm, odvolací soud uvedl, že ani v takovém případě nebylo minimální krytí sdělovacího kabelu dodrženo. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se podle §420a odst. 3 obč. zák. zprostila odpovědnosti za škodu způsobené provozní činností, neboť pokud by byla ČSN při uložení technického kabelu dodržena, k jeho poškození by provedenou sondou nedošlo a škoda by žalobkyni nevznikla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se zjištěním soudu o určení polohy poškozeného kabelu a poukazuje na znalecký posudek, podle nějž byl kabel uložen v hloubce 34,9 cm s tolerancí 4 cm, přesto soud dospěl k závěru o hloubce 27,12 cm, a to podle fotografie pořízené až poté, co došlo k celkovému nadzvednutí kabelů. Zjištění, že kabel nebyl uložen dle normy 120 cm od obrubníku, nepovažuje za relevantní, neboť žalovaná prováděla sondy bez ohledu na jakákoli zájmová pásma pro ukládání zařízení v chodníku. Dovozuje, že nelze požadovat, aby její zařízení byla neustále v souladu s normou, neboť časem dochází vlivem fyzikálních procesů v půdě i v důsledku činnosti jiných subjektů ke změnám v hloubkovém uložení kabelů. Výkop a pokládka byly provedeny již v roce 1996, poté docházelo k zásahům do povrchu chodníku a mohlo dojít i k zásahům v niveletě obrubníků. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že ke škodě došlo v důsledku jejího vlastního jednání a že je dán liberační důvod podle §420a odst. 3 obč. zák. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 890/2000, který se zabývá liberací dle §420a odst. 3 obč. zák. a z nějž vyplývá, že pochybení poškozeného nemusí vést k závěru o liberaci škůdce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 23. 3. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka právní otázku zásadního významu v dovolání výslovně neformuluje a ani dovolací soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Podstatou dovolacích námitek je nesouhlas se skutkovými závěry ohledně umístění poškozeného kabelu, z nichž odvolací soud (a ostatně i soud prvního stupně) při svém rozhodnutí vycházel. Námitky dovolatelky tak směřují do skutkových zjištění. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. S právním posouzením podle §420a odst. 3 obč. zák. dovolatelka nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Pokud zpochybňuje skutková zjištění soudů ohledně umístění kabelu a překládá jinou verzi skutkového stavu, kterou dovozuje z provedených důkazů a z vlastních úvah o možných vnějších vlivech na polohu kabelů, nejedná se o námitky proti posouzení věci po právní stránce, tím méně o otázky zásadního právního významu. Námitka nesprávného skutkového zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř., což není tento případ.
Ani právní názor odvolacího soudu na liberaci žalované podle §420a odst. 3 obč. zák. nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, přehlíží zcela odlišný skutkový podklad, kdy obě strany se dopustily pochybení, z nichž žádné samo o sobě ke škodlivému následku nevedlo, a teprve při současném působení byla vyvolána škoda. Jednání provozovatele bylo jen jednou z příčin škody a další příčina spočívala v jednání poškozeného, poškozený proto nesl škodu jen poměrně. V daném případě však konkrétní okolnosti, jež by na straně žalované při provozování činnosti, při níž došlo ke škodě, vedly ke vzniku škody, nejsou součástí skutkových zjištění.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobkyně není přípustné, dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobkyně na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu