ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3258.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3258/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 1404/5, proti žalovanému JUDr. T. M., Ph.D., advokátu se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, zastoupenému JUDr. et Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, o 2.601.501,81 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 300.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 142/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 12 Cmo 334/2011-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.038,40 Kč k rukám JUDr. et Mgr. Moniky Kocourkové, advokáty se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, č. j. 19 Cm 142/2009-156, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.601.501,81 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 300.359,- Kč s příslušenstvím a ohledně 25.578,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě plné moci ze dne 1. 9. 2004 zastupoval žalobce ve sporu vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 332/2003, v němž bylo žalováno zaplacení nájmu za užívání nebytových prostor v areálu v Přešticích. Proti rozsudku ze dne 27. 9. 2006 podal žalobce prostřednictvím žalovaného odvolání s tím, že jej odůvodní dodatečně, usnesením ze dne 29. 1. 2007 však bylo odvolání žalobce odmítnuto, žaloba na obnovu řízení byla následně zamítnuta a usnesením Okresního soudu Plzeň – město byla nařízena exekuce, v dražbě byl prodán byt žalobce za 1.350.000,- Kč a bylo mu uloženo zaplatit na nákladech exekuce 240.023,- Kč. Protože žalovaný pochybil při právní pomoci poskytnuté žalobci, domáhá se žalobce na něm náhrady částky, jež mu byla uložena k zaplacení na nákladech řízení, na soudním poplatku, a dále rozdíl mezi tržní hodnotou jeho bytu prodaného v exekuci a částkou za tento prodej strženou. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce užíval areál v Přešticích bez řádné nájemní smlouvy a nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný proti němu v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 332/2003 byl opodstatněný, když se žalobce jako uživatel nebytových prostor a věcí bezdůvodně obohatil. Žalovaný sice porušil svou povinnost odůvodnit řádně podané odvolání, což však nemělo žádnou souvislost s nezaplacením dlužné částky podle soudního rozhodnutí. Žalobce byl přítomen vyhlášení rozsudku u Okresního soudu Plzeň – město, věděl, že rozsudek nabyl právní moci, a byl seznámen s nařízením exekuce. Mohl tak důvodně předpokládat, že neuhrazením dlužné částky dojde k exekučnímu prodeji jeho nemovitosti. Rozdíl mezi cenou dosaženou exekucí a při běžném prodeji není škodou, kterou by způsobil žalovaný porušením povinností advokáta. Proto žalobu zamítl a žalovanému přiznal částečně plnění ze vzájemného návrhu za poskytnuté právní služby, jež žalovaný prokázal vyúčtovanými fakturami.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 12 Cmo 334/2011-222, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením. Dovodil, že nelze učinit závěr, že nebýt pochybení žalovaného, byl by žalobce v odvolacím řízení úspěšný; jeho argumenty totiž nemohly zvrátit rozhodnutí soudu, které bylo z hlediska skutkových zjištění i jejich právního hodnocení zcela správné, a pokud jde o náhradu škody v souvislosti s exekučním řízením, není zde příčinná souvislost s porušením povinnosti ze strany žalovaného. Újma vznikla žalobci nikoliv proto, že žalovaný včas nedoplnil odvolání proti rozsudku, nýbrž proto, že žalobce nesplnil platební povinnost ve lhůtě stanovené rozsudkem okresního soudu, a jeho tvrzení, že se o výsledku řízení dozvěděl až z probíhajícího exekučního řízení, neodpovídá výsledkům řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je odpovědností objektivní, a jelikož on unesl důkazní břemeno, je na žalovaném, aby prokázal, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí. Dovozuje, že pro odpovědnost žalovaného byly splněny všechny předpoklady, když ani přes výzvu soudu nedoplnil náležitosti podaného odvolání, a porušil tak §16 zákona o advokacii, čímž žalobci vznikla škoda v souvislosti s exekucí. Pokud by žalovaný řádně vykonával advokacii, nedošlo by k exekuci jeho majetku a k prodeji jeho bytu pod tržní cenou. V případě řádného odstranění vad odvolání by rozhodnutí soudu prvního stupně nenabylo právní moci a žalobce by v řízení před odvolacím soudem uspěl, neboť ve sporu nebyl pasivně legitimován a žalovaný měl tuto námitku v odvolání uplatnit. Na podporu svých tvrzení uvádí judikaturu Nejvyššího soudu a namítá, že v právním vztahu k vlastníkovi areálu byl nikoliv žalobce jako nájemce z neplatné nájemní smlouvy, nýbrž společnost MONTPREFA a.s., která mu areál pronajala. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nedůvodné a nepřípustné, neboť právní posouzení věci je v souladu s konstantní judikaturou a rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobce pouze opakuje námitky, se kterými se již vypořádal soud prvního stupně i odvolací soud, a neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost s tvrzeným porušením právní povinnosti. Je nepochybné, že žalobce užíval nebytové prostory a že na úkor jejich vlastníka se bezdůvodně obohatil. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 3. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním závěr odvolacího soudu, že pochybením žalovaného nebyla žalobci způsobena škoda. Nesouhlasí tedy se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi opomenutím žalovaného, který neodstranil ve lhůtě vady podaného odvolání, a škodou vzniklou žalobci v rámci následné provedené exekuce.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou. Z téhož důvodu nelze přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění, na nichž je založen závěr o bezdůvodném obohacení žalobce bezplatným užíváním areálu. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný a platební povinnost by mu nebyla uložena. Důkazní břemeno je na žalobci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1743, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007).
Za situace, že žalobce užíval areál v Přešticích a jeho vlastníkovi nic neplatil, je správný závěr, že na úkor vlastníka se bezdůvodně obohatil, a výsledek odvolacího řízení o vydání bezdůvodného obohacení v předchozím sporu - i po odstranění vad odvolání podaného žalovaným - by nevedl ke zvrácení výsledku rozhodnutí ve prospěch žalobce. Není proto mezi pochybením advokáta a vznikem tvrzené škody vztah příčinné souvislosti. V projednávané věci se tedy odvolací soud neodchýlil od právních názorů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu.
Námitky v dovolání nelze tedy považovat za způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, který není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k odmítnutí dovolání žalobce má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokátky ve výši 18.740,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 23.038,40 Kč.
Odměna advokátky byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů; ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., k tomuto účelu vydaná, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu