ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3280.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3280/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: MUDr. M. R. , proti žalovaným: 1) SLATINA, státní podnik „v likvidaci“ , se sídlem Brno, IČO 00008869, a 2) Střední odborné učiliště strojírenské a elektrotechnické , se sídlem Brno, Trnkova 113, IČO 00380431, zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem Brno, Jedovnická 2346/8, o 1.534.458,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 197/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 54 C 197/99-129, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005, č. j. 54 C 197/99-150, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007, č. j. 44 Co 17/2005-165, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 54 C 197/99-129, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005, č. j. 54 C 197/99-150, se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007, č. j. 44 Co 17/2005-165, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 54 C 197/99-129, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005, č. j. 54 C 197/99-150, ve vztahu k prvnímu žalovanému se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje .
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č. j. 54 C 197/99-129, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005, č. j. 54 C 197/99-150, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody vůči oběma žalovaným není dán, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 44 Co 17/2005-165, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení 1.534.458,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že druhý žalovaný se nedopustil žádného protiprávního jednání, z nějž by mohla vzniknout škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, a ve vztahu k prvnímu žalovanému je uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku (výnosu z možného nájmu restituované nemovitosti) promlčen podle §106 obč. zák. a v ostatních nárocích není žaloba důvodná.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího podal žalobce dovolání, a to proti všem výrokům, které mu ukládají nějakou povinnost vůči prvnímu žalovanému. Přípustnost dovolání odůvodňuje jednak tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a jednak zásadním právním významem otázky počátku a běhu promlčecí doby v případě, kdy osobě podle restitučních zákonů oprávněné vznikne škoda tím, že nemůže vykonávat své vlastnické právo k vydávané věci v důsledku prodlení povinné osoby s vydáním věci, a dále posouzení, zda vědomé uvedení nepravdivých skutečností je či není protiprávním jednáním. Dovozuje, že první žalovaný si musel být vědom nepravdivosti svého prohlášení daného pro účely delimitace předmětných nemovitostí o tom, že na předmětný majetek nebyl uplatněn restituční nárok. Namítá, že do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva nemohl vědět, zda mu budou předmětné nemovitosti skutečně vydány, a o škodě se tak nemohl dozvědět dříve, než v den, kdy nabylo rozhodnutí o vkladu vlastnického práva právní moci. Skutečnost, že škoda vznikla před tímto datem, nemůže mít na promlčení vliv. Zároveň upozornil na to, že první žalovaný byl vymazán z obchodního rejstříku, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně.
Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2793/10, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. 25 Cdo 1285/2008-183, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce jako opožděně doplněné.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 25. 6. 2007, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném p ř ed 1. 7. 2009 – srov. bod 12. č l. II zákona č . 7/2009 Sb.
Protože rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 54 C 197/99-135, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005, č. j. 54 C 197/99-150, je rozhodnutím soudu prvního stupně, dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud je totiž soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o. s. ř.). Jestliže dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel sice rozsah svého dovolání omezil na výroky, jimiž mu byla uložena nějaká povinnost vůči prvnímu žalovanému (tedy jen na výroky o náhradě nákladů řízení, proti nimž není dovolání přípustné), z obsahu podaného dovolání a z dovolacího návrhu je však zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu vůči prvnímu žalovanému napadá i ve výroku o věci samé.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000).
V dané věci sice odvolací soud celý výrok svého rozsudku, jímž žalobu zamítl, označil formálně jako „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti v zamítavém rozsudku odvolacího soudu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru.
Přípustnost dovolání v dané věci se proto řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V průběhu odvolacího řízení první žalovaný, tj. SLATINA, státní podnik „v likvidaci“, IČO 000 08 869, byl k 4. 5. 2007 vymazán z obchodního rejstříku spolu se záznamem, že právním důvodem výmazu je zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku dlužníka postačujícího k úhradě nákladů konkursu. Vzhledem k tomu, že první žalovaný pozbyl způsobilost být účastníkem řízení již v průběhu řízení před odvolacím soudem a nastala tak překážka postupu v řízení, je zřejmé, že za této situace rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o nároku žalobce proti prvnímu žalovanému, je v rozporu s procesním i s hmotným právem. Z tohoto důvodu je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné ihned pokračovat, soud řízení přeruší.
Podle §107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popř. ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle §107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Povaha věci brání pokračování v řízení mimo jiné tehdy, nemá-li účastník, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, žádného právního nástupce.
Situace, kdy první žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení za shora uvedených okolností, je svou povahou taková, že brání dalšímu pokračování v řízení, neboť první žalovaný (státní podnik „v likvidaci“) byl vymazán z obchodního rejstříku, aniž by do jeho práv a povinností vstoupil jiný subjekt, popř. aniž by někdo po jeho zániku převzal práva a povinnosti, jež jsou předmětem sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006).
Dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k vadě podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež vyplývá z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí a jež poznamenala předmětné řízení, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Vzhledem k tomu, že k výmazu prvního žalovaného došlo již v řízení před odvolacím soudem, je tzv. zmatečnostní vada podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodem pro to, aby rozhodnutí v tomto řízení vydané bylo zrušeno bez ohledu, zda je správné či nikoliv. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu vůči prvnímu žalovanému zrušil (§243b odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a řízení zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu