ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.346.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 346/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Dvůr Míče , s. r. o. , IČO 256 41 832, se sídlem Rakovník, Nový Dům 59, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Praha 2, Římská 32, proti žalovanému Mysliveckému sdružení Eustach Křivoklát , IČO 470 16 761, se sídlem Křivoklát, zastoupenému JUDr. Ivou Fialovou Ištvánkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Vladislavova 16, o 142.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 218/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č.j. 28 Co 284/2011-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č.j. 28 Co 284/2011-225, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném mysliveckém sdružení domáhala zaplacení 142.330,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené lesní zvěří na pšenici potravinářské.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 2. 5. 2011, č.j. 5 C 218/2009-195, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně přípisem ze dne 29. 6. 2009 upozornila žalovaného, že na jí obhospodařovaných zemědělských pozemcích (zemědělské bloky 4902/3 v k. ú. Městečko a 3904, 3002/1, 3903/4 v k.ú. Pustověty), osetých pšenicí, dochází působením lesní zvěře ke škodě, jejíž výši odhadla na 60.000,- Kč. Tento přípis však nelze považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, „v platném znění“, neboť žalobkyně dostatečně nespecifikovala místa, kde měla škoda vzniknout (označení zemědělských bloků nelze považovat za dostatečné), ani nevymezila rozsah škody. Nedostatek nebyl zhojen ani přípisem ze dne 30. 7. 2009, kterým žalobkyně odhad výše škody upřesnila na 200.000,- Kč a nabídla žalovanému možnost nahlédnutí do leteckých snímků dokumentujících způsobenou škodu. Škoda byla vyčíslena až znaleckým posudkem, který byl žalovanému předán 25. 8. 2009. Ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec prováděl šetření na místě samém dne 11. 7. 2009 a 4. 8. 2009, přičemž hodnotil škodu vzniklou v období jednoho týdne před šetřením. Náhradu škody vzniklé po 29. 6. 2009 však žalobkyně u žalovaného zákonem předepsaným způsobem neuplatnila; škodu vzniklou před 29. 6. 2009 nelze oddělit od škody vzniklé později a určit tak její výši. Nárok na náhradu škody tak nebyl řádně uplatněn v zákonné prekluzivní lhůtě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, č.j. 28 Co 284/2011-225, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil sice s jeho názorem, že žalobkyně v přípise ze dne 29. 6. 2009 dostatečně nelokalizovala škodu, neboť označení produkčních bloků jejich číslem spolu s označením katastrálního území, lze považovat za dostatečnou identifikaci, ztotožnil se však se závěrem, že v dotčeném přípise není dostatečně popsán rozsah poškození (např. uvedením výměry poškozené oblasti, vymezením poškozených míst v terénu pomocí místních názvů apod.). Co do právního posouzení nároku na náhradu škody způsobené lesní zvěří na zemědělských produktech odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, a uzavřel, že rozsah škody vzniklé k 29. 6. 2009 bylo možno žalovanému sdělit do 20 dnů. Žalobkyně však nepostupovala správně, když v citovaném přípise pouze upozornila, že škoda se bude zvyšovat, žádnou další škodu ale u žalovaného neuplatnila, a znalecký posudek, který nechala zpracovat, se zabýval vyčíslením škody za celé období předcházející 4. 8. 2009. Znalec ani nemohl zachytit poškození ke dni 29. 6. 2009, když šetření na místě samém prováděl 11. 7. 2009 a 4. 8. 2009, přičemž, jak uvedl, je schopen spolehlivě rozpoznat škodu nejvýše týden starou. Přípis ze dne 30. 7. 2009 není řádným uplatněním nároku na náhradu škody, neboť jím avizovaná škoda nebyla specifikována ani místně, ani rozsahem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje ve vymezení zákonných náležitostí nezbytných pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §55 zákona o myslivosti, resp. pro jeho řádnou notifikaci, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá, že přípis ze dne 29. 6. 2009 byl řádným uplatněním nároku na náhradu škody, když obsahoval označení bloků, kde došlo k poškození pšenice, a vyčíslení škody ve výši 60.000,- Kč (minimálně v této výši měla být žaloba shledána opodstatněnou). Přípis ze dne 30. 7. 2009 obsahově navazoval na předchozí přípis (ze dne 29. 6. 2009) a z kontextu lze snadno dovodit, že škoda vznikla na dříve označených blocích. Dovolatelka se domnívá, že učinila zákonným požadavkům zadost a nárok na náhradu škody uplatnila u žalovaného řádně a včas. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání, zejména se nezabýval namítaným procesním pochybením soudu prvního stupně, který nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem ohledně vzniku a rozsahu škody a nezabýval se důkazy k prokázání toho označenými, tudíž nezjistil skutkový stav úplně a dospěl tak k nesprávným skutkovým, potažmo právním, závěrům. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné.
Přípustnost dovolání je v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu upravena ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího) v daném případě nejde. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalobkyně je přípustné pro posouzení otázky řádného uplatnění nároku na náhradu škody podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti, která dosud nebyla v rozhodných souvislostech dovolacím soudem vyřešena.
Podle §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze škodu vyčíslit teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.
Podle odstavce 4 věty první nárok na náhradu škody způsobené zvěří zaniká, nebyl-li poškozeným uplatněn ve lhůtách uvedených v odstavcích 1 až 3.
Ustanovení §55 zákona o myslivosti upravuje specifický způsob uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zvěří u uživatele honitby, jehož podstatou je povinnost poškozeného učinit úkony k uplatnění nároku v zákonem stanovených (prekluzivních) lhůtách. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2013, dovodil, že prvotní podmínkou k odvrácení prekluze je, aby poškozený učinil vůči odpovědné osobě úkon, jehož obsahem je požadavek na náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách. Pro tento úkon stanoví zákon lhůtu dvaceti dnů ode dne, kdy škoda vznikla (§55 odst. 1 zákona o myslivosti). Ohledně počátku běhu prekluzivní doby je třeba ne zcela jasnou dikci zákona vyložit tak, že vznikem škody se zde míní škodní událost, tedy každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7218).
Tato fáze má tzv. notifikační charakter, neboť slouží zejména k ověření mechanismu vzniku škody a k závěru, zda je vůbec dán základ odpovědnosti. Zákon vychází z předpokladu, že vlastník (uživatel) obhospodařující zemědělský pozemek stav výpěstků průběžně sleduje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, N 226/43 SbNS 541, bod 113), a vyžaduje tak od něj, aby v relativně krátké prekluzívní lhůtě odpovědnou osobu na vzniklou škodu a svůj zájem požadovat její náhradu upozornil, čímž patrně sleduje jak cíle preventivní (možnost zákroku proti zvětšování škody), tak reparační (včasné zajištění důkazních prostředků prokazujících původ a rozsah škody). Na úkon samotný zákon žádné požadavky neklade. Ze shora uvedeného lze dovodit, že za uplatnění nároku je možno považovat jakékoliv upozornění odpovědné osoby ze strany poškozeného, že na příslušných zemědělských pozemcích došlo působením lesní zvěře ke škodě. Podstata takového sdělení spočívá zejména v informování uživatele honitby o vzniku škody. S ohledem na specifickou povahu nároku spočívající především v tom, že škodlivé působení zvěře je obtížně dokumentovatelné, po delší době prakticky nezjistitelné a zemědělské plodiny jsou na poli vystaveny působení mnoha dalších potenciálně škodlivých činitelů (např. počasí) lze dovodit, že zákonodárce předpokládal určitou součinnost na straně uživatele honitby, který – stejně jako zemědělec pravidelně sledující stav svých polí – má přehled o stavu honitby, a po sdělení o vzniklé škodě bude mít zájem na zjištění aktuální situace. Je-li smyslem a účelem tzv. notifikační fáze zjištění základu nároku, tj. zjištění existence škody, osoby oprávněné a osoby odpovědné, lze mít za to, že i pouhé sdělení o škodlivém působení zvěře a místě či místech, kde se škodlivé působení projevilo, a spojené samozřejmě s požadavkem náhrady vzniklé škody, je z hlediska zákonných předpokladů uplatnění nároku u poškozeného ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti (v případě, kdy je možné výši škody zjistit až v době sklizně) zcela dostačující. Má-li být výše škody teprve vyčíslena, bylo by nadbytečné a poškozeného nadměrně zatěžující požadovat, aby v rámci uplatnění nároku na náhradu škody u odpovědné osoby (uživatele honitby) přesně vymezil rozsah škody. V praxi si lze takové vymezení rozsahu např. uvedením výměry poškozené plochy představit jen obtížně, když se zřejmě bude často jednat – stejně jako v posuzovaném případě – o mnohočetný výskyt poškozených míst na velké ploše obdělané zemědělské půdy. Zde je ovšem namístě připomenout, že pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu je nezbytné okolnosti podstatné pro základ nároku prokázat, tedy předložit soudu důkazy rozhodné skutečnosti dokládající.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně informovala žalovaného o škodě způsobené lesní zvěří na jí obdělávaných zemědělských pozemcích dvakrát, a to přípisy ze dne 29. 6. 2009 a ze dne 30. 7. 2009. Pokud jde o naposled jmenovaný dopis, lze přisvědčit dovolatelce, že obsahově navazoval na dopis předchozí, z kontextu je možné dovodit, že se sdělení týká stejných pozemků (produkčních bloků), když žalobkyně upozorňuje, že rozsah poškození se zvyšuje. Vymezila-li žalobkyně v prvním oznámení žalovanému produkční bloky poznamenané škodlivým působením zvěře, provedla dostatečnou notifikaci nároku na náhradu škody. Byla-li v řízení prokázána existence škody na porostech pšenice ke dni 11. 7. 2009, dodržela žalobkyně tím, že žalovaného 30. 7. 2009 v návaznosti na předchozí oznámení informovala o „narůstajících škodách“, zákonem stanovenou dvacetidenní lhůtu. Dovolací soud proto shledal nesprávným názor odvolacího soudu, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti řádně, když poškozenému sice oznámila, kde škoda vznikla, nevymezila však rozsah poškození pšenice.
Co se týče vyčíslení výše škody, rozlišuje zákon dvojí režim podle toho, zda jde o škodu, která je zjistitelná dříve, než jsou poškozené porosty sklizeny, či nikoliv. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (srov. cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, publikovaný pod č. 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud poukázal na to, že znalec byl na místě samém ve dnech 11. 7. 2011 a 4. 8. 2011 (správně 11. 7. 2009 a 4. 8. 2009), škodu vyčíslil ke dni 4. 8. 2001 (správně 4. 8. 2009) za celé uplynulé období, a to přesto, že uvedl, že může poznat škodu nejvýše týden starou, a nemohl proto zachytit stav porostů ke dni 29. 6. 2011 (správně 29. 6. 2009). Je-li však prokázáno (a to i jinými důkazy než znaleckým posudkem), že škoda na plodinách působením zvěře vznikla, nelze nárok na náhradu škody nepřiznat jen proto, že přesné zjištění rozsahu škody je obtížné nebo nemožné (srov. §136 o. s. ř.).
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení náležitostí uplatnění nároku dle §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu