ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3490.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3490/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. Č. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici Znojmo , příspěvkové organizaci, IČO 00092584, se sídlem Znojmo, Jana Janského 11, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 56/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2012, č.j. 17 Co 305/2011-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované nemocnici domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za poškození zdraví, které jí měla žalovaná způsobit dne 9. 12. 2003, kdy se na jejím chirurgickém oddělení podrobila operaci štítné žlázy, při níž došlo k poškození vratného nervu a k paréze (obrně) její levé hlasivky.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 11 C 56/2006-209, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co jeho předchozí zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem s tím, aby opětovně poučil žalobkyni ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o její důkazní povinnosti. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 12. 2003 se žalobkyně na chirurgickém oddělení žalované podrobila operaci, při níž jí byl odstraněn levý lalok štítné žlázy. Následně provedenými vyšetřeními byla u ní zjištěna nehybnost levé hlasivky. V důsledku tohoto poškození hlasivky byla žalobkyně omezena na svém hlasovém projevu, neboť její hlas se stal zastřeným, slabším a chraptivým. Soud, vycházeje ze znaleckých posudků, konstatoval, že celý operační postup žalované byl prováděn lege artis s tím, že chrapot žalobkyně je po uvedené operaci obvyklý a nebyl důvodem k provedení laryngologického vyšetření ani k revizi operace, která byla navíc znaleckým ústavem označena za problematickou a experimentální. Soud dále zjistil, že žalobkyně byla kvalifikovaně informována o případných komplikacích při operaci, včetně poranění zvratného nervu. Jediným pochybením žalované byl podle soudu chybějící záznam o chrapotu žalobkyně (který je u tohoto zákroku jevem obvyklým), což však nemohlo mít ani teoreticky dopad na následnou péči o žalobkyni. Soud uzavřel, že do péče lege artis spadá i prevence komplikací, a neshledal odpovědnost žalované za škodu podle obecného ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení §421a odst. 1 obč. zák., jelikož správný lékařský postup byl zachován a nebyl zjištěn původ škody v povaze jakékoli věci - operačního nástroje, jež byl při operaci použit. Soud shrnul, že předoperační péče, poučení, operace samotná i péče pooperační probíhala lege artis a etiologie onemocnění nebyla - za současného stavu znaleckého poznání - zjistitelná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 17 Co 305/2011-270, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, které dále doplnil, že operace žalobkyně i pooperační péče o ni byly provedeny zcela lege artis a byl dokonce dodržen i tzv. zlatý standard, tedy postup za daných současných vědeckých poznatků pro pacienta nejvhodnější s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nebylo zjištěno žádné pochybení žalované, a to při operaci ani při následné pooperační péči. Soud konstatoval, že v situaci, kdy za současných poznatků medicíny nebylo možné zjistit příčinu poškození hlasivky, nelze s jistotou uzavřít, že k tomuto poškození došlo při operaci štítné žlázy dne 9. 12. 2003. Souvislost mezi touto operací a poškozením levé hlasivky žalobkyně nelze ovšem vyloučit, k vyvození odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně to podle soudu nestačí, neboť pochybení žalované, tedy porušení právní povinnosti i existence příčinné souvislosti mezi tímto pochybením a vzniklou škodou jako zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., musí být prokázáno zcela jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti. Vhledem k uvedeným skutečnostem nebylo možné uzavřít, že by k poškození zdraví žalobkyně došlo v přímém důsledku s nesprávným postupem žalované při operaci štítné žlázy prováděné dne 9. 12. 2003 ani s následnou pooperační péčí o žalobkyni. Odvolací soud též ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci nelze posoudit případnou odpovědnost žalované za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení §421a odst. 1 obč. zák., jelikož nebylo zjištěno, že by příčinou poškození zvratného nervu bylo podvázání chirurgickou šicí nití při uzavírání operační rány v závěru operace, tedy povahou šicí niti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť řeší právní otázku rozdílně od soudu dovolacího. Za důvod dovolání dovolatelka označuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že již soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se dvěma žalobními tvrzeními žalobkyně, jednak s tím, že nedostatek jejího informovaného souhlasu s operací vyplývá z absence informace o tom, že v případě jednostranného postižení zvratného nervu žalovaná postupuje vždy pouze konzervativně, byť existuje i jiný – operativní postup, jenž v případě úplného přerušení nervu dokonce jako jediný poskytuje šanci na uzdravení, a též, že předmětná škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena provozní činností žalované. Vytýká odvolacímu soudu jeho procesní postup, jímž nahradil absentující skutkové závěry soudu prvního stupně vlastními, a žalobkyni tak znemožnil domáhat se jejich přezkoumání. Tvrzeními ohledně vzniku škody mající původ v provozní činnosti žalované se podle dovolatelky odvolací soud nezabýval vůbec. Navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá tvrzení žalobkyně o neplatnosti daného informovaného souhlasu s provedením operace, neboť žalobkyně byla seznámena s povahou zdravotnického výkonu s upozorněním, že jedním z rizik plánované operace je právě poranění zvratného nervu. S odkazem na odbornou literaturu nesouhlasí se žalobkyní, že provoz zdravotnického zařízení je provozní činností ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., a uzavírá, že v řízení nebylo postaveno najisto, že k poškození zdraví žalobkyně došlo při operaci štítné žlázy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013 – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) v daném případě nejde. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění. Mezi skutkové námitky patří i případ, kdy dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud tedy nemohl přihlížet k námitkám napadajícím skutkové závěry ohledně nedostatku jejího souhlasu s předmětnou operací vyplývající z absence informace o alternativním způsobu provádění lékařského zákroku. V této souvislosti lze jen dodat, že odvolací soud vycházel z písemného informovaného souhlasu dovolatelky ze dne 8. 12. 2003, v němž prohlásila, že byla zevrubně seznámena o zvolené léčbě, o cíli a charakteru předpokládaných terapeutických anebo diagnostických opatření a s nimi spojeným typickým rizikem. Vypořádal se i s jejími námitkami, když uvedl, že informovaný souhlas nelze „vykládat tak, že by pacient měl být poučen o veškerých alternativních a experimentálních možnostech léčby [a] všech v úvahu připadajících komplikací[ch]“.
Otázkou skutkovou je i otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí). V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví, jež žalobkyně utrpěla, a jednáním žalované při provádění lékařského zákroku a následné pooperační péči, který byl shledán lege artis.
Ani otázka aplikace §420a obč. zák. namísto §420 obč. zák., předložená dovolatelkou, není zásadního právního významu.
Objektivní odpovědnost za škodu podle §420a obč. zák. se vztahuje na škodu způsobenou provozní činností, tj. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí. Aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v dané věci v úvahu, neboť podle skutkových tvrzení žaloby příčinou poškození zdraví žalobkyně měla být operace, kterou žalobkyně v zařízení žalované podstoupila, mělo tedy jít o následek provedeného lékařském zákroku a nikoliv o následek činnosti, kterou lze ve smyslu tohoto ustanovení považovat za „provozní“, tedy o škodu způsobenou samotným provozováním nemocnice (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 3, ročník 1997, str. 97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008).
Napadá-li dovolatelka též procesní postup odvolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), tento dovolací důvod je však v případě dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem výslovně vyloučen (§237 odst. 3 o. s. ř.). Lze pouze dodat, že v důsledku změny koncepce odvolacího řízení provedené zákonem č. 59/2005 Sb., jež v zájmu zrychlení řízení omezila možnost odvolacího soudu rušit rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch možnosti tato rozhodnutí potvrdit či měnit, se stala nepoužitelnou judikatura citovaná dovolatelkou na podporu jejího názoru, že odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž se podle ní nevypořádal se všemi jejími argumenty. Z toho je zřejmé, že uvedené námitky nejsou způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu