ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3666.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3666/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce C. N., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, proti žalované O. P., zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého 115/27, o 54.128,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 85/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 22 Co 463/2010-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 5 C 85/2009-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 54.128,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na zaplacení částky, kterou žalobce uhradil, když žalovaná nesplnila dohodu z 8. 7. 2008, jíž se zavázala k plnění. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení žili v partnerském vztahu, v roce 1998 se rozhodli vybudovat půdní byt v domě, jenž patřil babičce žalované, a později jej získala žalovaná, na jeho vybudování byl žalobci poskytnut úvěr městem Kolín. V roce 2006 byl byt dostavěn, účastníci se do něj přestěhovali, pak se rozešli a žalobce se v srpnu 2008 odstěhoval. V jejich dohodě ze dne 8. 7. 2008 se žalovaná zavázala doplatit zbylou část úvěru do konce roku. Žalobce byl městským úřadem Kolín upomínán o splacení úvěru, prostřednictvím svého otce doplatil místo žalované 54.128,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaná, která dohodou ze dne 8. 7. 2008 přistoupila podle §534 obč. zák. k závazku, který měl žalobce z úvěrové smlouvy s městem Kolín, měla vůči žalobci povinnost doplatit zbytek úvěru, což neučinila, žalobce část úvěru ve výši 54.128,- Kč doplatil a vznikl mu vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. Pokud žalovaná namítala započtení svých pohledávek, soud dospěl k závěru, že jejich většina již byla promlčena a zbývající by nebylo možné započíst, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná o zaplacení žalobce požádala, takže zatím nenastala jejich splatnost podle §563 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 22 Co 463/2010-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zejména s ohledem na listinné důkazy dospěl k závěru, že žalovaná dohodou ze dne 8. 7. 2008 podle §534 obč. zák. převzala za žalobce povinnost k plnění z úvěrové smlouvy vůči městu Kolín, tuto povinnost plnit věřiteli žalobce nesplnila, a žalobci, jenž závazek splnil, tak vznikla škoda, k jejíž náhradě je podle §420 obč. zák. povinna žalovaná. Ohledně částky 33.978,20 Kč namítnuté žalovanou k započtení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce nebyl k plnění této částky žalovanou vyzván, a proti splatné pohledávce žalobce není nesplatná pohledávka žalované způsobilá k započtení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že předmětnou částku zaplatil někdo jiný než žalobce (otec žalobce). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce, která dosud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešena, a to zda lze v řízení uplatnit započtení proti žalované pohledávce, jestliže úkon započtení nebyl učiněn před zahájením řízení. Namítá, že soud nevzal v úvahu, že v rámci řízení ve svých vyjádřeních, která byla žalobci doručena, žádala o zaplacení a že tato její podání lze považovat za výzvu k placení. Nesouhlasí s posouzením jejího úkonu ze dne 8. 7. 2008 podle §534 obč. zák. a namítá, že nelze dovodit, že se jednalo o určitý, a tedy platný úkon, neboť není specifikovaný z hlediska právního a není uvedena částka, jíž se týká. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dále v posouzení otázky, zda úkon učiněný podle §534 obč. zák. musí obsahovat výši závazku, jehož se týká, a zda se žalobce může domáhat náhrady škody, jestliže sám ničeho neplnil a jeho závazek splnila třetí osoba. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. června 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalované se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání zpochybňuje správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel (o tom, že žalobce prostřednictvím účtu svého otce zaplatil na nedoplatek úvěru 54.180,- Kč, že nebyl vyzván k plnění na pohledávku žalobkyně apod.), uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nezakládá ani otázka, zda lze provést započtení, jestliže úkon započtení nebyl učiněn před zahájením řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na řešení této otázky, nýbrž vychází ze závěru, že proti splatné pohledávce nelze účinně započíst pohledávku, která ještě není splatná, což je stanoveno přímo zákonem (§581 odst. 2 obč. zák.). Pokud je úkon započtení přesto učiněn, nemá žádné právní účinky na existenci žalované pohledávky, a dovolací soud není s ohledem na ust. §237 odst. 3 in fine o. s. ř. oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, zda byl žalobce vyzván ke splnění tvrzené pohledávky žalované.
Ani výklad ust. §534 obč. zák. nepředstavuje v dané věci řešení otázky zásadního právního významu.
Ustanovení §534 obč. zák. upravuje tzv. převzetí plnění, které nemá za následek změnu v subjektech závazku, ale vznik nového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění. Písemná forma není předepsána, nevyžaduje se ani souhlas věřitele s dohodou o převzetí plnění, z níž mu žádné oprávnění vůči přejímateli nevzniká. Přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi, že namísto něj splní závazek jeho věřiteli (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4174/2008). Jestliže zavázaný z dohody o převzetí plnění podle §534 obč. zák. nesplnil svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho věřiteli plnění a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/2008; obě citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Podstatou písemného právního úkonu žalované ze dne 8. 7. 2008, s nímž žalobce písemně vyslovil svůj souhlas, byl závazek žalované, že doplatí do konce roku 2008 „zbylou část peněz“ z úvěru, který si žalobce sjednal s městem Kolín. Je tedy zřejmé, že se jednalo o ujednání mezi žalobcem a žalovanou o jednoznačně specifikovaném dluhu vůči konkrétnímu věřiteli, a ačkoliv dohoda neobsahuje výslovné ujednání o výši dluhu, je z jejího textu jednoznačné, k jakému plnění se závazek vztahuje.
Vzhledem k tomu, že otázky předložené žalovanou nemají zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí v dané věci, není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu