ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3726.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3726/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661/33, proti žalované H. S., zastoupené obecným zmocněncem V. H., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod. sp. zn. 10 C 130/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 Co 260/2010-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce navrhl obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 45/98 s poukazem na to, že existují nové skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 10. 3. 2010, č. j. 10 C 130/2006-50, návrh na obnovu řízení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V původním řízení byla zamítnuta žaloba na zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě ušlého zisku za pronájem dvou místností v domě, které žalobce pronajal svému synovi, a protože žalovaná po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uvedenou nemovitost nevyklidila, nájem se nerealizoval. Soud dovodil, že o skutečnostech tvrzených jako důvod obnovy, tedy o existenci dalších zájemců o pronájem uvedené nemovitosti, kteří odstoupili od podepsané nájemní smlouvy v době, kdy žalovaná odmítala nemovitost vyklidit, musel žalobce již v době probíhajícího řízení před soudem prvního stupně objektivně vědět a mohl je v řízení uplatnit a prokázat. Důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. neshledal, neboť uvedená skutečnost není z hlediska tohoto ustanovení skutečností novou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 Co 260/2010-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně s tím, že pokud žalobce v návrhu na obnovu řízení nově tvrdí, že mu zisk za pronájem domu ušel i proto, že jiní zájemci o pronájem odstoupili od podepsaných smluv, uplatňuje sice nové skutečnosti ohledně důvodu ušlého zisku, nejedná se však o nové skutečnosti z hlediska §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud již byly nájemní smlouvy podepsány, pak v době původního řízení existovaly a žalobce byl jednou z jejich smluvních stran. Neuplatnil-li žalobce existenci těchto smluv jako důvod vzniku ušlého zisku, nesplnil tak v plné šíři povinnost tvrzení, ač mu v tom nic nebránilo. Existenci dalších nájemních smluv tak nelze považovat za novou skutečnost, a žalobci tak pro obnovu řízení chybí zákonný důvod.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž popisuje průběh řady svých sporů se žalovanou od roku 1987 vedených v Berouně, v Příbrami a v Praze s tím, že uvádí své výtky proti postupu jednotlivých soudů. Namítá, že jednání u soudu prvního stupně v této věci byla vedena ve prospěch žalované, soudy v původním řízení nevyslechly některé svědky a jeho návrh na zpracování nového znaleckého posudku pak zamítly. Domnívá se, že řízení bylo záměrně vedeno tak, aby vše směřovalo k tomu, že syn žalobce chce uvedené prostory k podnikání, což nebyla pravda, a soud nepřihlédl ani k tomu, že uvedené prostory mohl pronajmout i jiné osobě. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a povolil obnovu řízení, případně aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že celou záležitost považuje za uzavřenou a navrhla zamítnutí dovolání v plném rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 4. 11. 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle §238 odst. 2 o. s. ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam má.
V tomto případě dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Dovolatel ovšem požaduje prověření věcné správnosti napadeného usnesení prostřednictvím námitek směřujících proti rozhodnutí vydanému v původním řízení, aniž by z hlediska důvodů pro obnovu řízení formuloval právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a s jejímž řešením nesouhlasí. Namítané vady řízení, stejně jako věcná nesprávnost hodnocených důkazů přípustnost dovolání nezakládají; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze totiž v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšné žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu