ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4050.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4050/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) E. B., b) G. P., c) Dr. U. T., všech zastoupených JUDr. Jiřím Krukem, advokátem se sídlem v Praze 1, Protilehlá 998/18, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany - Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, 2) Ing. P. K., 3) A. K., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 7/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 18 Co 440/2010-635, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 C 7/2000-594, zamítl žalobu na uložení solidární povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni a) částku 39.453,56 EUR, žalobkyni b) částku 23.586,37 EUR a žalobci c) částku 78.049,45 EUR a každému žalobci částku 5.026,41 EUR s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 1998, č. j. 45 T 9/98-251, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 1998, č. j. 11 To 63/98-301, byl F. K. uznán vinným tím, že dne 17. 11. 1953, poté, co vědomě překročil společně s doprovázejícím četařem českou státní hranici a ocitl se na území Spolkové republiky Německo, byl vyzván hlídkujícím příslušníkem Bayerische Grenzpolizei A. H., aby zůstal stát a zvedl ruce, vystřelil na A. H., způsobil mu smrtelné zranění, tedy jiného úmyslně usmrtil, čímž spáchal trestný čin vraždy podle §219 zák. č. 104/1961 Sb., účinného do 30. 6. 1990, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Soud převzal skutková zjištění učiněná v trestním řízení, že F. K. byl dne 11. 4. 1953 aktivován jako důstojník z povolání v hodnosti nadporučíka a působil u Zpravodajské správy generálního štábu čs. armády na pátracím oddělení, k jeho činnostem patřilo kontaktovat obyvatele západního Německa jako zahraniční agenty čs. zpravodajských služeb; za výše popsaný skutek byl kázeňsky potrestán, neboť jednal proti předpisům a rozkazům tehdy platným i závazným. Podmínky nutné obrany nebyly splněny, K. jednal ze strachu před důsledky, které by pro něj v tehdejší politické situaci a společenské atmosféře mělo zadržení německým policistou. Soud k projednání žaloby na náhradu škody určil svoji pravomoc podle §2 a §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a §84 a §85 o. s. ř., a podle §48 tehdy platného zákona č. 41/1948 Sb. dovodil použití německého práva na uplatněný nárok na náhradu materiální i nemateriální škody způsobené žalobcům úmrtím jejich otce a věc posoudil podle §823 a §839 BGB ve znění účinném ke dni 17. 11. 1953 a článku 34 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, tj. Ústavy NSR. Podle těchto předpisů jednání z pouhé nahodilosti při výkonu úřední povinnosti nezakládá odpovědnost státu, je nutná vnitřní souvislost mezi stanoveným cílem a škodním jednáním, přičemž judikatura dovodila, že tato vnitřní souvislost chybí při užití služební zbraně z ryze osobních důvodů bez vnitřní souvislosti se službou, a to i pokud byla použita v době služby, což je tento případ. K námitce promlčení soud podle §195, §198 §203 odst. 1 a §852 BGB platného ke dni 17. 11. 1953 dovodil, že od 17. 11. 1953, kdy došlo ke škodné události, počala běžet obecná objektivní třicetiletá promlčecí doba, která uběhla dne 17. 11. 1983, z níž posledních šest měsíců zahrnuje období od 17. 5. 1983 do 17. 11. 1983, v níž Československá socialistická republika nebyla ve válečném stavu, nedošlo k přírodní katastrofě ani k jiné události, která by mohla mít za následek zastavení činnosti justice, jak to má na mysli §203 odst. 1 BGB. Soud tedy žalobu proti všem žalovaným zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 18 Co 440/2010-635, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve vztahu k žalované České republice potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry o pravomoci českého soudu, o rozhodném německém právu a o promlčení nároku ve 30leté promlčecí době, jež počíná běžet od vzniku nároku, popř. od protiprávního jednání. Žalobci jsou občany a obyvateli Německa, suverénního demokratického státu, a nic jim nebránilo v tom, aby svůj nárok na náhradu škody uplatnili bez jakéhokoliv omezení či strachu z postihu, jejich odkaz na český zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, je tedy nepřípadný. Soud aplikoval německé právo s třicetiletou objektivní promlčecí dobou, jež v českém právu nemá obdobu, ostatně námitka promlčení by byla důvodná i v případě aplikace českého práva. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem byla poprvé upravena v zákoně č. 58/1969 Sb., účinném od 1. 7. 1969, a jeho ust. §22 odst. 1 stanovilo tříletou subjektivní promlčecí dobu, nárok by byl promlčen i v případě promlčení posouzeného podle zákona č. 198/1993 Sb.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Namítají, že na věc je nutno aplikovat české právo, neboť podle německé právní nauky i judikatury, na kterou žalobci odkazují, se podle německého kolizního práva v případě deliktní odpovědnosti státu použije práva státu, který se dopustil deliktního jednání, a to podle zásady mezinárodního práva par in parem non habet imperium , nebo mělo být aplikováno ustanovení §53 zákona č. 41/1948 Sb., podle něhož se nelze spravovati cizím právním předpisem, jestliže by se to příčilo dobrým mravům nebo ustanovení československého právního řádu, na kterých vzhledem k jejich povaze je třeba bez výhrady trvati. Namítají, že by bylo v rozporu s principem ordre public, aby existoval trestní rozsudek a aby civilněprávní nároky z něj odvozované byly promlčeny. Odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobcům je třeba podle jejich názoru posoudit podle §337 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, platného v době deliktního jednání. Žalobci dále uvádějí, že k zastřelení jejich otce, německého pohraničníka, došlo při plnění služebních úkolů zpravodajského důstojníka Ministerstva národní obrany Československé republiky F. K. při jeho špionážní činnosti, a dovozují, že stát odpovídá za použití zbraně i při případném překročení úředních povinností. F. K. použil zbraň, aby se vyhnul zadržení německým pohraničníkem, neboť by mu hrozil dlouholetý trest za špionáž, a také proto, aby byla utajena špionážní činnost Ministerstva národní obrany Československa. Dovolatelé namítají, že jejich nárok není promlčen, neboť československé orgány z politických důvodů čin utajily a šlo o typický případ zločinů komunismu, na něž se vztahuje zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který stanoví, že do promlčecí doby se nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Žalobci se dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá, teprve z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 45 T 9/98, resp. Vrchního soudu v Praze, předtím neměli žádnou znalost o tom, kdo delikt spáchal a že se jednalo o vojáka českého státu, neboť celá událost byla zamlčena a český stát vědomě zatajil pachatele činu. Vzhledem k tomu, že věc byla utajena až do r. 1996, dovozují, že v České republice došlo částečně k zastavení činnosti justiční moci, a tedy ke stavení promlčení. Obsáhle citují německou odbornou literaturu k otázce promlčení a právu rozhodnému a namítají, že promlčení je třeba posoudit podle českého práva, a to podle úpravy nejvýhodnější pro poškozeného. Dovolatelé dále vyjadřují názor, že pokud trestní předpis předepisuje delší promlčecí dobu, pak by měla stejná promlčecí doba platit pro civilní nároky vzniklé trestným jednáním, že stát nemůže být za svá jednání podroben jurisdikci jiného státu, a že při špionážní činnosti odpovídá organizátor nebo návodce za těžší následek, který je při špionážní činnosti způsoben, v posuzovaném případě smrt, tehdy, lze-li mu přičíst nedbalostní zavinění. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, jakým právním řádem se v daném případě řídí nárok německých občanů na náhradu škody, způsobené jim v r. 1953 na německém území příslušníkem československé zpravodajské služby, neboť se jedná o otázku judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou (§237 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24. listopadu 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Mezinárodní pravomoc českých soudů se posuzuje podle předpisů platných v době vzniku procesněprávního vztahu, tj. v době podání žaloby, tedy ke dni 28. 1. 2000. Dovolací soud se proto ztotožňuje s úvahou o mezinárodní pravomoci českých soudů, jak ji dovodil již soud prvního stupně podle §2 a §37 ZMPS ve spojení s §84 a §85 o. s. ř., neboť se jedná o spor ve věci majetkové, konkrétně o rozsah a obsah odpovědnosti za škodu mezi fyzickou osobou a státem.
Vzhledem k tomu, že škodná událost se stala dne 17. 11. 1953, kolizní a hmotněprávní režim případu se posuzuje z hlediska práva platného a účinného v době škodné události. Protože otázka kolizního práva není řešena dvoustrannou nebo mezinárodní smlouvou, soudy správně aplikovaly zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého.
Podle §48 uvedeného zákona č. 41/1948 Sb. (ve znění pozdějších změn - dále jen „ZMMPS“) nároky na náhradu škody z nedovolených činů a jinakých událostí, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající z právního jednání, spravují se právním řádem místa, kde se čin nebo událost staly.
Kolizní ustanovení upravené v §48 ZMMPS obsahuje tzv. slepou kolizní normu, jež umožňuje použít kterýkoliv právní řád odpovídající koliznímu kritériu, tedy právní řád platný v místě, kde se stala škodní událost. Soudu prvního stupně nelze proto vytýkat nesprávnost názoru, který převzal i odvolací soud, že v dané věci se uplatní hraniční určovatel lex loci delicti commissi, neboť jak ke skutku, jenž byl příčinou vzniku škody žalobců, tak k jeho následku došlo na území německého státu. Vzhledem k předmětu řízení, jímž je relativní právo na plnění ze závazku z deliktů, nebylo třeba řešit otázku tzv. zpětného odkazu podle norem německého kolizního práva.
K námitce dovolatelů, že mělo být aplikováno ustanovení §53 zákona č. 41/1948 Sb., (podle něhož se nelze spravovati cizím právním předpisem, jestliže by se to příčilo dobrým mravům nebo ustanovením československého právního řádu, na kterých vzhledem k jejich povaze třeba bez výhrady trvati), je třeba s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007, uveřejněný pod č. 104/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvést, že tzv. výhrada veřejného pořádku podle uvedeného ustanovení představuje krajní opatření, svou povahou výjimečné, které je nutno použít teprve tehdy, je-li dán rozpor se zásadami společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu v takové míře, že jakákoli výjimka z těchto zásad by byla zcela nepřípustná (závěry uvedeného rozhodnutí se sice vztahují k §36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, avšak oba zákony vycházejí z týchž zásad a právní úprava v nich je v podstatě identická). Institut náhrady škody způsobené protiprávním jednáním i institut promlčení jsou a i v rozhodné době byly vlastní jak německému, tak českému (československému) právu. Shodně se soudem prvního stupně, jenž se aplikací §53 ZMMPS zabýval z hlediska námitek žalovaných, neshledal dovolací soud v tomto skutkově jedinečném případě důvody k odmítnutí aplikace německého práva prostřednictvím výhrady veřejného pořádku. Ostatně fakt, že žaloba byla podána (vedle žalovaných fyzických osob) i proti českému státu, není sám o sobě důvodem k aplikaci §53 zákona č. 41/1948 Sb., neboť vůči žalobcům zde stát není v postavení suveréna, nýbrž vystupuje v řízení jako rovnoprávný účastník soukromoprávního vztahu.
K námitce dovolatelů, že je třeba aplikovat české právo, protože je pro poškozené výhodnější, je třeba poznamenat, že občanský zákoník ve znění tehdy účinném (zákon č. 141/1950 Sb.) odpovědnost státu za škody způsobené pochybením jeho orgánů při plnění služebních úkolů neupravoval, nýbrž v §346 stanovil, že „zdali a kdo odpovídá za škodu způsobenou nesprávným postupem v úředním výkonu, stanoví zvláštní zákony“, které však vydány nebyly, a později vydaný zákon č. 58/1969 Sb., účinný od 1. 7. 1969, se nevztahoval na nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, k němuž došlo před jeho účinností (§28 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb.). Znamená to, že pokud nebyl zvláštní zákon vydán, nebylo ani možné náhradu škody přiznat (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 1954, sp. zn. Cz 282/54, uveřejněné pod č. 136/1954 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejde tedy podle českého práva jen o otázku promlčení nároku na odškodnění, nýbrž vůbec o otázku vzniku a existence takového nároku. Ani z tohoto pohledu nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že česká právní úprava je pro posouzení jejich nároku příznivější.
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním předestřené otázky zásadního právního významu správný, dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu