ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4546.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4546/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. F., zastoupeného JUDr. Josefem Šmídem, bytem Osek, Lidická 615, jako obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) V. A., zastoupenému JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Kollárova 1064/18, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, a 2) J. K., zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 272/93, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011, č. j. 9 Co 799/2010-388, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za poškození zdraví, jež utrpěl při dopravní nehodě nákladního automobilu, který řídil žalovaný 1) a v době nehody jej vlastnil žalovaný 2).
Okresní soud v Teplicích mezitímním rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, č. j. 11 C 272/93-332, rozhodl, že nárok žalobce vůči oběma žalovaným na náhradu škody co do základu je po právu v plném rozsahu. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl těžká zranění dne 27. 8. 1991 při dopravní nehodě nákladního automobilu, v němž cestoval jako spolujezdec s vědomím a souhlasem žalovaného 1) a svého otce (druhého řidiče, zemřelého při této nehodě), kterou zavinil žalovaný 1), jenž vozidlo řídil a byl pravomocně odsouzen soudem v Německu, neboť k nehodě došlo na území SRN. Soud dovodil, že žalovaný 1) odpovídá za škodu způsobenou žalobci (§420 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992), když byla vyvrácena jeho obrana, že byl vyslán na pracovní cestu svým zaměstnavatelem S. T., jenž provozoval autodopravu. Bylo totiž prokázáno, že nebyl u něj zaměstnán a jízdu uskutečnil na základě dohody s otcem žalobce. Žalovaný 2) za škodu odpovídá jako vlastník vozidla, se S. T. měl uzavřenu smlouvu leasingového typu, podle níž mělo vlastnictví k vozidlu na S. T. přejít až doplacením kupní ceny. Nárok žalobce je tak co do základu opodstatněn v celém rozsahu vůči oběma žalovaným a z provedených důkazů nevyplynulo, že by škoda byla způsobena také zaviněním poškozeného.
K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 9. 2011, č. j. 9 Co 799/2010-388, po částečném zopakování důkazů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu proti žalovanému 2) na zaplacení 70.075,- Kč a placení měsíční renty 2.000,- Kč od 26. 8. 1992 zamítl, a vyslovil, že nárok žalobce je vůči žalovanému 1) co do základu v plném rozsahu po právu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalovaného 2), neboť ten v době nehody již nebyl vlastníkem předmětného vozidla. Bylo prokázáno, že S. T. vozidlo koupil od žalovaného 2) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 13. 6. 1991, jejímž předmětem byl tahač návěsů LIAZ, který byl následně použit k pracovní cestě do SRN. Z hlediska odpovědnosti žalovaného 1) považoval za podstatné, že v době vzniku škody nebyl zaměstnán u S. T., škoda na zdraví žalobce nebyla způsobena při plnění úkolů souvisejících s podnikatelskou činností S. T. a převoz žalobce v nákladním voze po celou dobu trvání pracovní cesty v zahraničí nepatřil k pracovním úkolům řidiče dopravujícího náklad na určené místo. Tato činnost nesouvisela s činností autodopravy, a to bez ohledu na to, zda bylo povoleno či zakázáno vozit cizí osobu v autě. Šlo o tzv. exces ve smyslu §421 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném před 1. 1. 1992), odpovědnost žalovaného 1) za škodu vzniklou žalobci je dána podle §420 obč. zák.
Žalovaný 1) podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně tak, že nárok žalobce vůči němu je co do základu v plném rozsahu po právu. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá vadu řízení, neboť odvolací soud se nevypořádal s jeho procesní obranou, že na pracovní cestu vzal žalobce jeho otec a dovolatel nemohl tomu zabránit ani tuto okolnost nějak ovlivnit, neboť na pracovní cestu byl vyslán jako tzv. druhý řidič. Potřebná další skutková zjištění v tomto směru však ani odvolací soud neučinil. Za otázku zásadního právního významu dovolatel označil, zda řidič (a nikoliv jeho zaměstnavatel), který při pracovní cestě převážel ve služebním vozidle bez vědomí svého zaměstnavatele cizí osobu, odpovídá za škodu na zdraví způsobenou této osobě při dopravní nehodě jím zaviněné ve smyslu §420 obč. zák. i v případě, že tuto osobu nepřevážel z vlastní vůle, ale z vůle dalšího zaměstnance, otce poškozeného, a nebyl s to jeho účasti na ní fakticky zabránit. Namítá, že odvolací soud při odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2269/2006 nevzal v úvahu odlišnosti spočívající v postavení dovolatele, který nevezl žalobce z vlastní vůle služebním vozem, ale byl postaven „před hotovou věc“, na cestu jej sebou vzal další řidič – otec žalobce a on neměl možnost tomu zamezit, navíc sám vozidlo řídil až na zpáteční cestě. Navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy vydaly svá rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a považuje je za věcně správná. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 5. září 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle dovolatele v otázce, zda odpovědnost řidiče podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2269/2006 je dána i v případě, že řidič nepřevážel cizí osobu z vlastní vůle, ale z vůle svého spolupracovníka a nebyl s to tomu zabránit. K dovolatelem namítaným skutkovým odlišnostem od případu řešeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, jež se týkají zejména postavení dovolatele a jeho reálné možnosti jízdě žalobce zabránit, je třeba především poznamenat, že uvedené okolnosti nejsou součástí zjištěného skutkového stavu. Nehledě k tomu, že dovolatel neuvádí, jaké další konkrétní důkazy by měly být v řízení provedeny, zásadní je, že v případě dovolání přípustného podle §237 o. s. ř. není námitka vady řízení (dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) ani námitka nesprávných či neúplných skutkových zjištění (§241 odst. 3 o. s. ř.), dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání, a jak je uvedeno přímo v §237 odst. 3 o. s. ř., k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §421 odst. 2 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 škoda je způsobena organizací, jestliže byla způsobena v rámci plnění jejích úkolů těmi, kteří tyto úkoly plnili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Právní úprava, jíž se odpovědnost žalovaného 1) v dané věci řídí, je ve své podstatě totožná s právní úpravou, jež byla aplikována v případě řešeném pod sp. zn. 25 Cdo 2269/2006. Rozhodující je vždy věcný vztah činnosti, při níž byla škoda způsobena, k úkolům zaměstnavatele či osoby, jež pracovníkovi tuto činnost zadala, tedy zda pracovník výkonem práce, při níž byla škoda způsobena, sledoval objektivně i ze subjektivního hlediska plnění zadaných úkolů, nebo jen uspokojování svých zájmů, popř. zájmů jiných osob.
Odvolací soud zcela správně při právním posouzení zaujal právní názor shodný se závěry ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ani v dané věci nelze převoz žalobce coby soukromé osoby posuzovat jako plnění pracovních úkolů řidiče nákladního vozu při pracovní cestě ani jako činnost konanou pro autodopravce při dopravě nákladu do ciziny. Jestliže jízdou žalobce ve voze nebyly plněny úkoly zadané řidičům pro pracovní cestu a přeprava cizích osob v nákladním voze při přepravě nákladu ani nepatřila k činnosti autodopravce (S. T.), není z hlediska §421 odst. 2 obč. zák., ve znění před 1. 1. 1992, podstatné, zda tuto činnost vybočující z rámce plnění pracovních povinností ve prospěch zadavatele práce vykonával pracovník ve svém vlastním zájmu, z vlastní vůle či z vůle svého spolupracovníka, nýbrž zásadní je, že škoda byla způsobena při té činnosti, jež zájmům zadavatele práce nesloužila a sloužit ani neměla. Ostatně skutečnost, že se žalobce zúčastní služební cesty, byla žalovanému 1) známa a byl s tím srozuměn, a okolnost, že ho na cestu vzal druhý řidič (otec žalobce), nemění nic na tom, že žalovaný 1) způsobil dopravní nehodu, při níž byl zraněn žalobce, který vůči autodopravci S. T. nebyl v žádném vztahu, žádnou činnost pro něj nebo podle jeho pokynů nevykonával.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalovaného 1) tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci není dosud skončeno a o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu