ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.744.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 744/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: S. R. K. , zastoupená Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalovaným: 1) Mgr. R. Ž. , 2) Česká republika – Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra , se sídlem v Praze 12, Lhotecká 7, o 4.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 84/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. prosince 2011, č. j. 73 Co 73/2010-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaných náhrady škody na zdraví (bolestného ve výši 2.000.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.000.000,- Kč), kterou jí měly způsobit porušením smlouvy o ubytování, zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona o péči o zdraví lidu tím, že ji chtěly v rozporu se smlouvou o ubytování bez jejího souhlasu přestěhovat do jiné ubytovací jednotky, nezavolaly jí zdravotnickou záchrannou službu a poskytly jí nepravdivé informace o tom, že přivolání lékařské pomoci je zpoplatněno.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 6. 2009, č. j. 7 C 84/2008-208, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 11. 10. 2007 přijela jako žadatelka o azyl do České republiky, byla ubytována v Pobytovém a integračním středisku ve Stráži pod Ralskem na základě smlouvy o ubytování s účinností od 20. 11. 2007 do 29. 2. 2008 na ubytovací jednotce č. 507. Dne 11. 12. 2007 byla žalobkyně písemně vyzvána žalovanou 2) prostřednictvím žalované 1), aby se do následujícího dne přestěhovala na jiný pokoj z důvodu urgentní žádosti žadatelů o azyl, které nebylo možné ubytovat společně s dalšími osobami, a z kapacitních důvodů bylo nutné přistoupit k přestěhování žalobkyně do ubytovací jednotky s manželským párem z Arménie, když ostatní možnosti společného ubytování považovala žalovaná 1) pro žalobkyni za nepřijatelné. Žalobkyně s výzvou k přestěhování nesouhlasila, svůj nesouhlas však žalované 1) nesdělila, ani se nepokusila situaci řešit ústní domluvou. Po konzultaci s poradnou pro uprchlíky v Praze žalobkyně podepsala dodatek ke smlouvě o ubytování, na jehož základě jí bylo zajištěno ubytování v jiné jednotce se spolubydlící ženou. Po návratu z Prahy se žalobkyni zvýšil krevní tlak, trpěla bolestí hlavy, bylo jí špatně, několik dní ležela a trpěla psychickými problémy, jiné zdravotní komplikace neuváděla. Podle zjištění soudu žalobkyně v řízení neprokázala, že by někoho konkrétního žádala o přivolání lékařské pomoci a že by někdo konkrétní odmítl tuto službu poskytnout nebo jí sdělil, že si záchrannou službu musí sama uhradit, navíc žalovaní nejsou nositeli práv a povinností vyplývajících ze zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona o péči o zdraví lidu, tudíž ani nemohli svým jednáním některou z povinností stanovenou těmito zákony porušit, a žalobkyně si mohla záchrannou službu zavolat sama. Soud prvního stupně dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace ve vztahu k žalované 1), která jednala jako vedoucí zařízení, v němž žalobkyně pobývala, tudíž byla v zaměstnaneckém poměru k žalované 2) a nemůže podle §420 odst. 2 obč. zák. sama za tvrzenou škodu odpovídat. Odpovědnost žalované 2) posoudil soud podle §420 obč. zák. z hlediska její povinnosti dodržet smluvní ujednání podle smlouvy o ubytování a povinnosti zajistit žalobkyni lékařskou pomoc. Žalobkyně prokázala, že žalovaná 2) svým jednáním porušila povinnost plynoucí pro ni z ubytovací smlouvy, a to poskytnout žalobkyni ubytovací jednotku po určitou dobu, když předčasně vyzvala žalobkyni, aby se přestěhovala do jiné ubytovací jednotky. Žalovaná 2) však prokázala, že škodu nezavinila, protože s ohledem na příchod zdravotně postiženého azylanta, který vyžadoval samostatné bydlení, a s ohledem na kapacitní možnosti nešlo nastalou situaci řešit jinak, než předčasným vystěhováním žalobkyně na jinou ubytovací jednotku. I nově příchozí azylant, jehož pobyt na rozdíl od pobytu žalobkyně vyžaduje jistá specifika, stejně jako žalobkyně má nárok na ubytování v pobytovém středisku a bylo povinností žalované 2) tomuto požadavku azylanta vyhovět. Sama žalobkyně, ač mohla, nesnažila se nastalý problém řešit domluvou, nekontaktovala žalovanou 1) a zbytečně se vydala hned do Prahy hledat řešení. Tímto jednáním si zbytečně sama vyvolala jisté psychické zatížení a s tím související zvýšení krevního tlaku.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 73 Co 73/2010-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry ohledně odpovědnosti žalované 1), po zopakování dokazování smlouvou o ubytování, žádostí o přestěhování a dodatkem č. 1 ke smlouvě o ubytování dospěl ve vztahu k žalované 2) k odchylným skutkovým a právním závěrům o porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o ubytování. Na základě smlouvy o ubytování ze dne 20. 11. 2007 bylo žalobkyni poskytnuto ubytování v konkrétní bytové jednotce městem Stráž pod Ralskem, žalovaná 2) takovou povinnost vůči žalobkyni neměla. Její povinnosti jako provozovatele přijímacích, pobytových a integračních azylových středisek jsou dány zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu. V této věci žalovaná 2) řešila problém s ubytováním psychicky nemocného žadatele a jeho otce, byla povinna zajistit všem cizincům lůžko a skříňku na uložení osobních věcí a přihlédnout ke specifickým podmínkám všech cizinců s tím, že byla limitována kapacitními možnostmi střediska. Aby dostála závazkům vyplývajícím z předpisů práva veřejného (zákon o azylu), zaslala žalobkyni žádost o přestěhování, přičemž se snažila zohlednit specifické požadavky žalobkyně a posléze vyjít žalobkyni vstříc, což vyústilo v uzavření dodatku ke smlouvě o ubytování. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v postupu žalované 2) porušení právních povinností vyplývajících ze smluvního vztahu nebo z citovaných právních předpisů, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované 2) za škodu ve smyslu §420 obč. zák. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že jí někdo ze zaměstnanců žalované 2) odmítl zavolat záchrannou službu a že ji nesprávně informoval o povinnosti k úhradě výjezdu. Povinnost přivolat záchrannou službu není žalované 2) žádným právním předpisem stanovena a žalovaná 2) neporušila ani prevenční povinnost stanovenou §415 obč. zák. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podrobně popisuje události od svého příjezdu do České republiky a poukazuje na nesprávně zjištěný skutkový stav. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, které převzal také odvolací soud, že žalovaná 2) škodu nezavinila, neboť musela řešit příchod zdravotně postiženého azylanta. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, zda příchod zdravotně postiženého azylanta je důvodem, pro který by se žalovaná mohla vyvinit ze své odpovědnosti. Tvrdí, že mohlo dojít k jinému řešení, než přestěhování žalobkyně do jednotky s manželským párem, dovolatelka se nebránila změně smlouvy a požadovala, aby byla ubytována s jinou ženou, což bylo odmítnuto, a bylo jí vyhrožováno policií a ukončením pobytu v zařízení. Dovolatelka se snažila zkontaktovat s žalovanou 1), ale ta s ní nechtěla mluvit. Zhoršení svého zdravotního stavu nepřisuzuje pouze cestě do Prahy, ale celé této záležitosti, kdy měla obavy o své další bydlení a svůj osud. Uvádí, že v době, kdy se její zdravotní stav po návratu z Prahy zhoršil, si nemohla z důvodu svého stavu a jiných okolností zavolat sama záchrannou službu, proto o to požádala. Vadu řízení spatřuje v neprovedení důkazů, které navrhla k prokázání nepravdivosti tvrzení svědků. Závěry odvolacího soudu jsou podle dovolatelky neúplné, neodrážejí zcela provedené dokazování a je otázkou, zda celá věc nemohla být posuzována i jiným způsobem. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 12. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V první řadě je zřejmé, že žalobkyně nikterak nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou měl způsobit v rámci výkonu pracovních povinností, vylučuje ustanovení §420 odst. 2 obč. zák.; toto právní posouzení věci, které je v souladu se zákonem i s ustálenou soudní judikaturou, není dovoláním napadeno, a je proto zřejmé, že výrok rozsudku odvolacího soudu týkajícího se odpovědnosti žalované 1) nemá po právní stránce zásadní význam, takže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proti němu není založena.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů ohledně porušení povinností ze strany žalované 2), a to především v otázce jejího postupu při řešení nastalé situace s potřebou ubytování dalších azylantů a při zdravotních potížích žalobkyně; předestírá přitom vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své právní posouzení věci (o odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně). Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou kromě toho založena i na skutkovém zjištění, že žalobkyně si své zdravotní potíže přivodila sama zbytečnou cestou do Prahy, takže mezi vytýkaným jednáním žalované 2) a utrpěnou újmou není vztah příčinné souvislosti. Tím, že dovolatelka z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Obdobné platí pro namítané vady řízení (že soud neprovedl žalobkyní navrhované důkazy), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Otázka uplatnitelnosti důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně, v odvolacím řízení [§205a odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nepředstavuje v obecné rovině procesní otázku zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo, a žalovaným žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu