ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.807.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 807/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalované VOS zemědělců, a. s. , se sídlem ve Velkých Opatovicích, Dlouhá 599, IČO 25309030, zastoupené JUDr. Olgou Hubenou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, U Vážné studny 11, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 547/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2011, č. j. 44 Co 306/2010-289, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.824,40 Kč k rukám JUDr. Jiřího Raka, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č. j. 4 C 547/2001-268, zamítl žalobu na zaplacení 105.021,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody způsobené požárem lesa. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 8. 1992 byl při požáru v katastrálním území obce Smolná zasažen les ve vlastnictví žalobce a vznikla na něm škoda v žalované částce. V té době na sousedním pozemku sklízel kombajn právního předchůdce žalované obilí a vlivem silného větru došlo zřejmě k přenosu žhavých částí nábalu do vzdálenosti 100-200 m od kombajnu, kde začalo hořet strniště a odtud se požár rozšířil do lesního porostu. Odborné vyjádření Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitavy k otázce vzniku požáru uvádí „zřejmě“, což podle soudu prokazuje pouze domněnku způsobu vzniku požáru, a nebylo tak jednoznačně prokázáno, co způsobilo požár lesa. Skutečnost, že se na poli v blízkosti lesa nacházel kombajn žalované, na němž byly nalezeny zbytky vyžhnuté slámy, podle soudu prvního stupně neznamená, že jiskry z kombajnu zapálily strniště, a následkem silného větru i les. Protože se les nachází v blízkosti obytných domů, není vyloučen jiný původce požáru; bylo ostatně prokázáno, že byl silný vítr, který mohl rozšířit oheň i z jiného místa.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 44 Co 306/2010-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 105.021,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz vyjádřením Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitavy a protokoly o zápisech o výpovědích svědků a učinil z nich skutkové zjištění, že dne 10. 8. 1992 od ranních hodin prováděli zaměstnanci právního předchůdce žalované zemědělské práce za pomoci zemědělské techniky (kombajnů) na poli, hraničícím s polem třetí osoby, a kolem poledne zjistili na vedlejším poli dým a oheň. Foukal silný vítr ve směru od místa provádění prací k lesu. K zahoření od kombajnu skutečně došlo, byť podle svědeckých výpovědí byly zbytky vyžhnuté slámy u podávacího otvoru zjištěny až později. Jiné osoby než pracovníci žalované se v místě nepohybovaly a možnost samovznícení byla vyloučena. Věc byla šetřena policií a byla sice odložena s tím, že nebylo zjištěno cizí zavinění ani porušení předpisů požární ochrany, odvolací soud však po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že příčinou vzniku požáru bylo zahoření zbytků slámy u podávacího otvoru kombajnu, kdy při městnání slámy došlo k jejímu zahřívání až na teplotu vznícení. I když je ve vyjádření Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitavy příčina požáru relativizována slovem „zřejmě“, je ze souhrnu provedených důkazů zřejmé, že jiná možná příčina vzniku požáru nebyla v řízení doložena. Vznik požáru má původ v povozní činnosti žalované, která za škodu odpovídá podle §420a obč. zák. Skutečnost, že v den požáru foukal silný vítr, nepředstavuje liberační důvod ani přetržení příčinné souvislosti. Je-li provozní činnost vykonávána v určitých klimatických podmínkách, nemůže se škůdce zprostit odpovědnosti odkazem na §420a odst. 3 obč. zák. Výše škody pak byla stanovena znaleckým posudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním z důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že mezi činností žalované a vznikem škody na lesích žalobce existuje příčinná souvislost, nemá oporu v provedeném dokazování. V řízení nebylo prokázáno, že by zde existovala jednoznačná příčinná souvislost mezi činností žalované a vznikem škody na lese žalobce v důsledku požáru. Podle svědků došlo k zahoření kombajnu až po vzniku požáru na poli (pokud se na místě pohybovalo nejméně pět osob, je velmi nepravděpodobné, že by si nikdo nevšimnul, že se na kombajnu vyskytují žhavé nábaly, létají z něj jiskry atd.), proto nelze za důkaz o příčině požáru považovat vyjádření Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitavy. Směr větru v dané věci nic neprokazuje, skutečnost, že absentuje jiný důkaz o příčině požáru, nelze přičítat k tíži žalované (navíc sám odvolací soud uvedl, že příčina vzniku požáru je pouze pravděpodobná). Podle žalované mohla být příčin vzniku požáru celá řada a ani možnost samovznícení nebyla v řízení zkoumána, ačkoli ji soud vyloučil. Žalovaná dále upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a ve vyjádření Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitav. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Provedené důkazy příčinu vzniku požáru prokázaly, přičemž další příčinou byl silný vítr, který rozšířil oheň na další pozemky. Pokud žalovaná uvádí jen části výpovědi svědků, jde o účelové vytrhávání jen některých skutečností, navíc z výpovědí osob, které pro žalovanou tuto činnost prováděly. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 26. 10. 2011, postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Žalovaná nesouhlasí s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně příčiny vzniku požáru nebyl zjištěn správně ani úplně. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V dané věci bylo soudy obou stupňů provedeno poměrně široké dokazování zahrnující svědecké výpovědi a důkazy listinami. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že příčinou vzniku požáru bylo zahoření zbytků slámy u podávacího otvoru kombajnu, zanesení hořících částí na sousední strniště a odtud i na předmětný les. Tyto skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, vyplývají především ze spisu Správy a útvaru Sboru požární ochrany, jehož součástí je i zpráva o lesním požáru ze dne 12. 8. 1992 zpracovaná Východočeskými státními lesy – lesním závodem Svitavy, a zpráva o zásahu při lesním požáru ze dne 17. 8. 1992, a též z protokolů o svědeckých výpovědích. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není naplněn.
Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že došlo k zahoření zbytků slámy u podávacího otvoru kombajnu, který obsluhovali zaměstnanci právního předchůdce dovolatelky, a kdy podle odborných vyjádření tato skutečnost byla příčinou přenesení ohně silným větrem na sousední pozemky, jsou úvahy dovolatelky o jiných možných příčinách vzniku požáru či o možnosti samovznícení pouhou hypotetickou konstrukcí nemající oporu v provedeném dokazování. Je sice pravdou, že nebyl podán přímý důkaz o přenesení ohně od kombajnu na žalobcův les, ovšem vzhledem ke specifické situaci, kdy nešlo o okamžité zahoření, nýbrž o postupný přenos ohně ze sklízeného pole na les i v důsledku povětrnostních podmínek, nelze podání takového důkazu vyžadovat. Důkazy nepřímé však tvoří natolik ucelený souhrn zjištění, že z něj lze s dostatečnou mírou spolehlivosti na mechanismus vzniku škody usoudit. Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že k zahoření zbytků slámy došlo až po vzniku požáru. Svědecké výpovědi v tomto směru hovoří pouze o okamžiku, kdy byl tento problém zjištěn, nikoliv kdy nastal, resp. okamžik jeho zjištění automaticky nevylučuje, že se tak stalo již předtím.
Odvolací soud přitom vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně učinil po opakování důkazů v souladu s ustanovením §213 o.s.ř., a podkladem se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o.s.ř.). Při svém rozhodnutí přihlížel pouze ke zjištěním čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu; přesvědčivě zdůvodnil, proč vycházel z vyjádření Správy a útvaru Sboru požární ochrany Svitavy a ze zápisů o výpovědích svědků a k jakým skutečnostem z těchto důkazů dospěl. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů byl v souladu s §132 o.s.ř., jednotlivým důkazům přiřadil důležitost podle jejich vypovídací hodnoty a věrohodnosti, přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a v jeho hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) ani z jiných hledisek neshledal dovolací soud žádný logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy nebyl ani z tohoto hlediska naplněn a nelze dovodit ani vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, ve věci návrhu na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, vyhlášeném dne 7. 5. 2013 ve Sbírce zákonů, částka č. 52/2013, pod č. 116/2013, postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“). Výše odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby – vyjádření k dovolání (§11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) byla vypočtena z tarifní hodnoty určené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (105.021,- Kč) na výsledných 5.340 ,- Kč (§7 bod 5. advokátního tarifu); žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 6.824,40 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu