ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.909.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 909/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. S., b) H. S. a c) P. S., všech zastoupených JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Hradec Králové, Veverkova 1343/1, proti žalovanému Z. T., zastoupenému JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem Nový Bydžov, Masarykovo náměstí 1144, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o 655.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 12/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2011, č. j. 25 Co 289/2011-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 C 12/2010-104, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalovaném jednorázového odškodnění pozůstalých za usmrcení osoby blízké podle §444 odst. 3 obč. zák., a to žalobci a) a b) po 180.000,- Kč s příslušenstvím a žalobce c) 131.250,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku (po částečném zpětvzetí žaloby) řízení zastavil v části, v níž se žalobci a) a b) domáhali zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím a žalobce c) 43.750,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 4. 2. 2008 došlo na silnici před domem čp. v obci Prasek ke střetu osobního automobilu zn. BMW X5, jehož řidičem a provozovatelem byl žalovaný, a chodcem nezl. D. S., nar. 20. 12. 2001, který na následky zranění po převozu do nemocnice zemřel. V řízení soud zjistil, že nezletilý těsně před vozidlem přijíždějícím rychlostí 55 km/hod, přebíhal komunikaci z místa, kam žalovaný nemohl vidět, když měl výhled zakrytý stojícím osobním vozidlem Škoda Favorit. Vedlejší účastník na straně žalovaného uznal nárok žalobců v rozsahu ¼ a v tomto rozsahu soud dovodil odpovědnost žalovaného jako provozovatele vozidla podle §427 odst. 1 obč. zák. Příčiny vzniku škody shledal též na straně nezl. D., který jako chodec porušil ust. §54 odst. 2 věta druhá, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákona o silničním provozu“), když se před vstupem do vozovky nepřesvědčil o možnosti ji bezpečně přejít, i na straně žalobce a) – otce nezletilého, který porušil ust. §3 odst. 1 věta druhá zákona o silničním provozu, když neučinil dostatečná opatření vedoucí k bezpečnému přechodu vozovky, ačkoliv věděl, že se ji nezl. D. chystá přejít, a že zaparkovaný osobní automobil brání ve výhledu. Při posouzení rozsahu odpovědnosti žalovaného zohlednil okolnost, že hlavním důvodem vzniku dopravní nehody bylo náhlé vstoupení nezletilého do vozovky a že podíl žalobce a) na vzniku škody byl vyšší než podíl žalovaného. Vedlejší účastník na straně žalovaného již v rozsahu ¼ plnil, v této č ásti soud řízení zastavil a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. 25 Co 289/2011-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Přisvědčil soudu prvního stupně ohledně podílu nezl. D. na vzniku nehody, který porušil předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích již jen tím, že vběhl do vozovky bez toho, že by se přesvědčil, zda může vozovku přejít bez ohrožení, i ohledně podílu jeho otce – žalobce a), který porušil dopravní předpisy i zásady běžné opatrnosti tím, že neučinil opatření ve vztahu k nezletilému, kterými by bylo jeho chování jako účastníka silničního provozu korigováno. Uzavřel, že to vše bylo spolu s nešťastným místem parkování vozidla žalobců před jejich bránou hlavní příčinou dopravní nehody.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, ve kterém opakují dosavadní průběh řízení a za otázku zásadního právního významu považují, do jaké míry se nezl. D. spolupodílel na zavinění předmětné dopravní nehody. Nesouhlasí se znaleckými závěry Ing. Hartmana, i když ten ve svém posudku připustil, že žalovaný před dopravní nehodou jel rychlostí vyšší než v daném místě povolenou, a poukazují na posudek Ing. Slavíka, který si v průběhu řízení vyžádali, v němž znalec učinil jednoznačný závěr, že žalovaný před nehodou jel rychlostí 62,4 až 64,4 km/hod. Žalobci jsou přesvědčeni, že žalovaný nevynaložil veškeré úsilí, které na něm lze požadovat, především nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy okolnostem, které mohl předvídat. Z posudku Ing. Slavíka plyne, že jízda rychlostí do 50 km/hod by mohla umožnit chodci přeběhnout silnici, aniž by došlo ke střetu. Namítají, že žalovaný místo nehody velmi dobře zná, a přesto jel rychlostí nepovolenou, nereagoval na vozidlo odstavené na travnatém pruhu vedle vozovky, ačkoliv při dostatečné pozornosti by musel vidět pohyb osob vedle něj, a měl tak předvídat, že by kdokoliv mohl vstoupit neopatrně do vozovky. Porušení povinností řidiče bylo dle jejich názoru tak závažné, že nelze podíl žalovaného na dopravní nehodě vyjádřit toliko 25 %. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť nelze přezkoumávat skutková zjištění, která soudy v řízení učinily. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 23. 11. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žádná z námitek v dovolání nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vychází ze závěru, že podíl žalovaného na vzniku škody je ¼. Zcela správný je právní názor odvolacího soudu, že v rozsahu, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného či jiné okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému důsledku, žalovaný za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním či škodnou událostí a vznikem škody. Nejen v případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (§427 obč. zák.), ale i v případě odpovědnosti řidiče podle §420 obč. zák. se zvažuje jak spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.), tak i jednání jiných osob a další okolnosti, jež přispěly či se podílely na vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná, a byly tedy jednou z příčin vzniku škody. Kromě jednání samotného poškozeného byly příčiny nehody shledány v zanedbání dozoru nad ním a v parkování vozidla žalobců na nevhodném místě.
Pokud dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů měly míru odpovědnosti žalovaného posoudit odlišně, protože žalovaný jel vyšší než předepsanou rychlostí a nedbal zvýšené opatrnosti při průjezdu kolem vozidla zaparkovaného u domu, vytýkají tím nesprávné zjištění skutkového stavu. Totéž se týká i námitek proti hodnocení znaleckých důkazů. I když je v dovolání uvedeno, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání vyplývá nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a podstatou námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Pokud je totiž dovolání odůvodněno tím, že soud měl jinak hodnotit provedené důkazy a vzít určitou skutečnost za prokázanou, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkového stavu věci. Dovolatelé tak uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak je uvedeno přímo v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 se nepřihlíží; tento důvod lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 o. s. ř. s tím, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení s ohledem na okolnosti případu zmíněné již soudem odvolacím; vedlejšímu účastníku na straně žalovaného žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu