ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1392.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1392/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19 , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování Brno, Slovákova 11, proti žalované V. K. , bytem v O., zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 412/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 56 Co 171/2010-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 23 C 412/2008-197, zamítl žalobu o vyklizení mimo jiných i žalované z „bytu, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v domě v O.“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (poté, co jeho předcházející /vyhovující/ rozsudek ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, stejně jako na něj navazující zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Cdo 4904/2010-289, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 /dále jen „Nález“/) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 56 Co 171/2010-344, citovaný (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. v poměru mezi žalobcem a žalovanou, změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – mimo jiné dovodil, že žalobci je nutno odepřít (pro tentokrát) ochranu jeho vlastnického práva, a to pro rozpor výkonu tohoto práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“); přitom odkázal na závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v Nálezu.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V projednávaném případě vycházel odvolací soud při řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy ze závěrů vyslovených v Nálezu (jimiž byl vázán a na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje); přitom „jeho úvaha“ o nutnosti odepřít (pro tentokrát) žalobci ochranu jeho vlastnického práva není – vzhledem k okolnostem zdůrazněným Ústavním soudem – zjevně nepřiměřená. Za této situace dovolatelem nastolená otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy postrádá zásadní právní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu