ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1412.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1412/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 59 , proti žalované E. V. , bytem P. 4, N. K. 21/1128, zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Balbínova 3/224, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 302/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2011, č.j. 14 Co 388/2011-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, k rukám JUDr. Vlasty Skálové, advokátky se sídlem Praha 5, Plzeňská 59, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2011, č.j. 25 C 302/2008-112 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č.j. 25 C 302/2008-32, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č.j. 14 Co 288/2009-55, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v prvním podlaží domu č.p. 1128, organizační číslo 21, k.ú. P. v P. 4, ul. N. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 12. 2011, č.j. 14 Co 388/2011-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen „obč.zák.“), a to neexistenci vlastního bytu. Dovodil, že žalovaná měla ke dni smrti své matky (tj. ke dni 13. 10. 2007) „vlastní byt“, neboť byla nájemkyní bytu v domě „č.p. 1286 v P. 4, U. D. I.“ – dále jen „byt v domě č.p. 1286“ (neprokázala doručení výpovědi z nájmu bytu v domě č.p. 1286 ze dne 1. 6. 2007, jež měla být – dle jejího tvrzení – doručena jeho pronajímatelce J. W. dne 4. 6. 2007). Vzhledem k závěru o existenci „vlastního bytu“ se odvolací soud již blíže nezabýval naplněním druhé podmínky pro přechod nájmu bytu, tj. vedením společné domácnosti žalované s její matkou, neboť k přechodu práva nájmu bytu musí být splněny obě uvedené podmínky současně. Jelikož na žalovanou právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo a ani jí nesvědčí jiný titul k užívání bytu, domáhá se žalobkyně (vykonávající správu předmětného domu, jenž je ve vlastnictví hlavního města Prahy) důvodně jeho vyklizení. Na rozdíl od soudu prvního stupně stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu (tři měsíce od právní moci rozsudku), a to zejména s ohledem na věk žalované, delší dobu, po kterou (byť neoprávněně) užívá předmětný byt, jakož i na to, že žádná jiná aktuální možnost k uspokojení její potřeby bydlení nevyšla v řízení najevo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s tím, jak oba soudy hodnotily „kontroverzní“ vyjádření svědkyně J. W., která byla rozhodující pro zjištění, zda dopis doručený této svědkyni dne 4. 6. 2007 obsahoval také výpověď z nájmu bytu v domě č.p. 1286; tuto skutečnost prokazují také „písemné doklady“, v nichž J. W. potvrzuje, že nájem skončil na základě „doporučeně odeslané výpovědi z nájmu a řádně převzaté“, po uplynutí výpovědní lhůty ke dni 30. 9. 2007, což „potvrzuje“, že výpověď z nájmu bytu v domě č.p. 1286 byla doručena dne 4. 6. 2007. Namítá, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by J. W. byla doručena jiná výpověď z nájmu bytu v domě č.p. 1286 a ani to, na základě jaké jiné skutečnosti došlo k zániku jejího nájemního práva. Je toho názoru, že ani další důkazy nemohou „otřást faktem“ o zániku nájmu bytu v domě č.p. 1286 ke dni 30. 9. 2007 a současně uvádí, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neunesla důkazní břemeno ohledně existence jiného bytu, jež by měla ke dni 31. 10. 2007 užívat. Dovolatelka dále poukazuje na výpověď svědka M. S., z níž vyplývá, že se pokoušela výpověď z nájmu bytu v domě č.p. 1286 předat J. W. již dne 1. 6. 2007, přičemž „vlastnice domu“ odmítla tuto výpověď převzít. V této souvislosti cituje ustálenou judikaturu, dle níž stačí, pokud se výpověď dostane alespoň do sféry vlivu pronajímatele, i když ji odmítne převzít. Je toho názoru, že soudy obou stupňů chybně právně posoudily její „nárok na přechod nájmu bytu“, neboť prokázala splnění „první podmínky“ přechodu práva nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že žalovaná se nedovolává řešení žádné právní otázky a že její námitky směřují výhradně proti skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů. Uvedla, že §237 o.s.ř. nepřipouští, aby dovolací soud přezkoumával skutkové závěry napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. prosince 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jímž bylo – stejně jako zrušeným rozhodnutím – žalobě vyhověno; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila; jeho prostřednictvím brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal skutková zjištění rozhodná pro právní závěr, že nesplnila jeden z předpokladů pro přechod nájmu bytu spočívající v neexistenci vlastního bytu (§706 odst. 1 obč.zák.). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Zbývá dodat, že přestože dovolatelka formálně odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zastává dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovala. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura 3/2005).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu