ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1447.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1447/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 697971111, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu SCHZ , se sídlem v Litoměřicích, Předměstí, Teplická 1209/2, IČO 00042803, zastoupenému JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 391/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2013, č. j. 14 Co 1184/2012-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 2.178,- v Kč k rukám JUDr. Radky Šumerové, advokátky se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, č. j. 14 Co 1184/2012-48, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soud prvního stupně) ze dne 23. 8. 2012, č. j. 10 C 391/2007-29, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 28 o velikosti 1+1 ve 2. podlaží domu č.p. 128/3 v H. ulici v L. (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“), kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 25. 10. 2007, a rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že dne 14. 5. 2003 zemřela původní nájemkyně předmětného (družstevního) bytu A. Š., že žalobkyně nabyla v dědickém řízení (usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 3. 2004, č. j. D 711/2003-30, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2004) jako odúmrť členský podíl v bytovém družstvu, že mezi účastníky probíhaly spory o tom, zda se žalobkyně mohla stát členem družstva a nájemkyní bytu, že žalobkyně neplatila nájemné ani úhradu za služby spojené s nájmem bytu, ač ji k tomu žalovaný vyzval dopisem ze dne 13. 12. 2005, že dne 29. 10. 2007 jí byla doručena další výzva žalovaného k úhradě dlužného nájemného obsahující i výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného (dále též jen „Výpověď“), a že žalobkyně nájemné zaplatila až po doručení výpovědi. Dospěl k závěru, že na žalobkyni přešlo po zůstavitelce A. Š. členství v bytovém družstvu a nájem k předmětnému družstevnímu bytu (jak bylo určeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, č. j. 20 Cm 237/2009-133, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2012), že jí tak vznikla i povinnost platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, že neplacením nájemného v době od dubna 2004 do září 2007 naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), a že Výpověď je platná, neboť obsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně vymezení, za které měsíce a jaké částky žalobkyně nezaplatila, že není neplatná ani pro nedostatek vážné vůle, neboť tu nezpůsobuje skutečnost, že jí žalovaný dal výpověď jen „z opatrnosti“, pro případ, že by žalobkyně byla nájemcem, ač on sám měl za to, že tomu tak není. Dovodil, že Výpověď je dostatečně určitá a srozumitelná, a není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť ačkoliv žalobkyně nejméně od ukončení dědického řízení (březen 2004) věděla, že se stala nájemkyní bytu a členkou družstva, neplnila si své povinnosti a nájemné neplatila. Uzavřel, že Výpověď byla platná i důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnila je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti Výpovědi. Měla za to, že nelze hmotněprávní úkon (jakým je výpověď z nájmu bytu) učinit pouze z opatrnosti a že pronajímatel nemůže platně vypovědět nájem, o kterém tvrdí, že neexistuje, protože projevit vůli může jen v případě, kdy je přesvědčen, že právní vztah existuje, jinak je právní úkon neplatný ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti projevu vůle. Za nesprávný považovala i závěr odvolacího soudu, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy, neboť v době jejího doručení bylo mezi účastníky sporné, zda je členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu správně a v souladu s ustálenou judikaturou. Skutečnost, že výpověď byla formulována pro případ existence nájmu bytu, nezpůsobuje její neplatnost pro nedostatek vážnosti projevu vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., protože z okolností případu je zřejmé, že hodlal nájem ukončit a tento právní úkon činil s cílem tohoto právního následku dosáhnout. Výpověď není neplatná ani podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, když žalobkyně nájemné nehradila dlouhodobě, přestože byla k jeho placení opakovaně vyzývána. Neplatnost výpovědi nezpůsobuje ani odlišné stanovisko stran k otázce existence nájmu bytu. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti Výpovědi, která nebyla uzavřena ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. dostatečně vážně. Otázkou, kdy je právní úkon učiněn vážně, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, v němž dovodil, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr. V rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2589/2012, který se týká obdobné věci týchž účastníků, pak dospěl k závěru, že chtěl-li žalovaný svým jednostranným projevem vůle (Výpovědí) způsobit následky, které občanský zákoník s výpovědí z nájmu bytu spojuje – tedy v případě, že nájem vznikl, jej ukončit, není na újmu vážnosti a srozumitelnosti tohoto právního úkonu upozornění žalovaného učiněné na téže listině (pod textem výpovědi), že setrvává i nadále na svém stanovisku, že dovolatelka není nájemkyní předmětného bytu a že výpověď dává z opatrnosti.
Dovolatelka zpochybnila i správnost závěru odvolacího soudu, že Výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. I tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod R 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se zabýval okolnostmi, které by mohly k takovému závěru vést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Není významné, jakým způsobem nájem vznikl, ani to, kdo je nájemcem. Stát, na něhož přešlo členství v bytovém družstvu jako odúmrť a stal se tak nájemcem družstevního bytu, má stejné právní postavení jako ostatní nájemci družstevních bytů (fyzické osoby), má tedy i stejná práva a povinnosti a porušuje-li je, může i ve vztahu k němu pronajímatel ukončit nájem výpovědí (z důvodů uvedených v zákoně).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav F e r á k,
předseda senátu