ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.156.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 156/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce A. B. , bytem N., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno – Zábrdovice, Příkop 8, proti žalovaným 1/ Ing. A. S. A. a 2/ H. A. , oběma bytem B., zastoupeným JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Brno, Martina Kříže 2550/8, o uvedení nebytového prostoru do původního stavu a o strpění užívání nebytového prostoru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 120/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2012, č. j. 44 Co 310/2011-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 39 C 120/2010-197, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně na vlastní náklad uvést do předešlého stavu (způsoby tam specifikovanými) ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku „nebytový prostor – oddělený přístěnek v chodbě napravo od vchodu z ulice Č. v B., o výměře 2,5 m2, v budově (stavba občanské vybavenosti) nacházející se na pozemku, zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, pro k. ú. město B., obec B.“ (dále jen „nebytový prostor“); současně zamítl také žalobu, aby žalovaní byli povinni strpět užívání předmětného nebytového prostoru dnem právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 44 Co 310/2011-218, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
K dovolatelově námitce se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud vymezil práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně (uplatněné nároky pokládaly oba soudy za neopodstatněné). Po obsahové stránce je tudíž napadený rozsudek rozhodnutím potvrzujícím (ostatně to vyplývá i z formulace samotného rozsudečného výroku) a nikoli měnícím, jak se mylně domníval dovolatel. Dovolání tak nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Není však přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který dovolatel – s přihlédnutím o obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil.
Napadené rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že zaniklo-li dovolatelovo platně vzniklé nájemní právo k nebytovému prostoru jeho zničením, není oprávněn (protože mu již nesvědčí nájemní právo k nebytovému prostoru) domáhat se proti žalovaným jeho uvedení do předešlého stavu a ani strpění jeho užívání (dále jen „první právní názor“). Následně odvolací soud rovněž dovodil, že dovolateli jako bývalému nájemci nevznikla zničením nebytového prostoru žádná újma na jeho majetku a že případný ušlý zisk by bylo možné požadovat jako náhradu v peněžité formě, čehož se však nedomáhal (dále jen „druhý právní názor“). Poté – s odkazem na ustanovení §126 (odst. 2) obč. zák. – konstatoval, že dovolatel jako (bývalý) nájemce nedisponuje silnějším právním postavením než vlastník, a proto není aktivně věcně legitimován domáhat se úprav nebytového prostoru nacházejícího se v jeho nemovitosti (dále jen „třetí právní názor“).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel nenapadl správnost druhého právního názoru, který v důsledku toho nemůže podléhat dovolacímu přezkumu.
K dovolací námitce zpochybňující správnost prvního právního názoru o zániku nájmu v důsledku zničení předmětu nájmu lze uvést následující. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že zánik nájmu v důsledku zničení předmětu nájmu je zvláštním případem dodatečné nemožnosti plnění podle §575 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zničením předmětu nájmu se myslí faktický zánik předmětu nájmu, kdy již nelze čerpat jeho užitné vlastnosti; naopak zničením předmětu nájmu není dočasná ztráta jeho způsobilosti k užívání. Pouhé poškození věci není jejím zánikem, nájemci svědčí například právo na slevu, prominutí nájemného nebo právo na odstoupení od smlouvy a pronajímateli vzniká povinnost obnovit způsobilost předmětu nájmu. Zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zničením (zánikem) předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009). Nejvyšší soud pak už v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, uveřejněném pod C 3754 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rovněž dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 10. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a ze dne 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a sdílí ho i v projednávané věci.
Ve vztahu ke třetímu právnímu pak dovolací soud uvádí, že ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. dává oprávněnému detentorovi (zejména nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobné právu vlastníka na ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva, avšak ze strany třetích osob (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). Z toho vyplývá, že aktivní věcná legitimace v řízení o žalobě obdobné žalobě vlastnické ve smyslu §126 odst. 2 obč. zák. tedy svědčí oprávněnému detentorovi (nájemci) věci. Žalobu podle §126 odst. 2 obč. zák. však může detentor podat jen vůči třetím osobám, které do jeho práva mít věc u sebe neoprávněně zasahují, avšak nemůže jí úspěšně uplatnit proti vlastníkovi věci (obdobně srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1236 s. str. 642).
Odvolací soud se v konečném důsledku od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného (v daném případě nezpochybnitelného) skutkového stavu dovodil, že dovolatelovo nájemní právo zaniklo zničením předmětu nájmu a že dovolatel není v této věci ani aktivně věcně legitimován, a na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně – byť zčásti z jiných důvodů – potvrdil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu