ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1706.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1706/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným: 1. Mgr. T. D. , a 2. Ing. S. D. , oba bytem v P. 5, P. 2488/50, zastoupeným Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 51/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 64 Co 125/2011-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 64 Co 125/2011-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 5 C 51/2009-24, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 1. prosince 2010, č. j. 5 C 51/2009-30, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 21. 1. 2009 se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, domáhalo, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit „byt – jednotku č. 2488/3 v objektu bydlení – budově označené popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na listu vlastnictví pro katastrální území S.“ (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) a vyklizený ho předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že byt, jehož je vlastníkem, užívají žalovaní bez právního důvodu.
V průběhu řízení bylo zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), Městským soudem v Praze byl usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256 zjištěn s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod. úpadek žalobce (dále jen „dlužník“) a na jeho majetek prohlášen konkurs. Postupem podle §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších přepisů, se stal účastníkem řízení v souzené věci na místo dlužníka insolvenční správce.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 64 Co 125/2011-67, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 2. 11. 2010, č. j. 5 C 51/2009-24, ve spojení s usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 5 C 51/2009-30, kterým uložil žalovaným vyklidit byt a vyklizený ho předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaní se souhlasem dlužníka uzavřeli dne 11. 9. 1997 s manželi P. dohodu o postoupení práv a povinností vyplývajících ze smlouvy reg. č. 648 (smlouva o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu předmětného bytu z družstevního majetku do jejich vlastnictví), a zaplatili na účet dlužníka 590.130,- Kč (jako „kupní cenu“ za byt), že dne 24. 9. 1997 uzavřeli s dlužníkem ohledně předmětného bytu smlouvu označenou jako „smlouva nájemní“ (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou (do doby vkladu vlastnického práva k bytu a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu ve prospěch žalovaných), v níž se dohodli, že „vzhledem k charakteru bytu a s ohledem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí je nájem bezúplatný“.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť Smlouva je neplatná, neobsahuje totiž určení výše nájemného, tedy jednu ze zákonem stanovených náležitostí nájemní smlouvy a nejde ani o smlouvu o výpůjčce podle §659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ani o inominátní smlouvu podle §51 obč. zák. Měl za to, že výkon vlastnického práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), zdůraznil, že práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí nelze podle ustálené judikatury postoupit, žalovaní proto nemohli vstoupit do práv a povinností manželů P. (kteří uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí s dlužníkem) a nesvědčí jim proto „legitimní očekávání na nabytí majetku“. Pro závěr o možné aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nepovažoval za významné, že žalovaní zaplatili za byt 590.130,- Kč („kupní cenu“), neboť za užívání bytu od 24. 9. 1997, kdy jim byl předán do užívání, nic nehradili a pokud by měli platit nájemné, byla by (celková) částka za celé období vyšší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Aniž by výslovně označili otázku zásadního právního významu, nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že byt užívají bez právního důvodu a že výkon vlastnického práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Poukazovali na to, že byt užívali se svými nezletilými dětmi po dobu 14 let v dobré víře, že jim svědčí platný právní titul, což dlužník nijak nezpochybňoval, utvrzoval je v přesvědčení, že předmětný byt bude převeden do jejich vlastnictví, k čemuž nedošlo pro překážky na jeho straně. Namítali, že soudy zkoumaly pouze (ne)existenci právního titulu k užívání bytu a nezabývaly se okolnostmi významnými z hlediska posouzení výkonu práva žalobce podle §3 odst. 1 obč. zák. Za nesprávný považovali závěr soudu o neplatnosti Smlouvy, namítali, že soudy měly vycházet z vůle účastníků při jejím uzavírání, jíž bylo zajistit jim nerušené užívání bytu pro účely bydlení, a vzhledem k okolnostem je na místě závěr, že byla sjednána úplatnost, neboť s ohledem na zamýšlený převod vlastnického práva k předmětnému bytu zaplatili dlužníkovi částku 590.130,- Kč. Poukázali na rozhodnutí vydaná v obdobných věcech Městským soudem v Praze a na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Měli za to, že vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady, popř. žaloba zamítnuta. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, navrhl jeho zamítnutí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatelé prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu, v níž není stanoveno nájemné, je neplatná i správnost závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (k námitkám dovolatelů zpochybňujícím skutková zjištění o obsahu Smlouvy a vůli účastníků při jejím uzavírání nelze přihlédnout – viz §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 3 o. s. ř.) byla Smlouva sjednána jako „bezúplatná“, výše (ani způsob výpočtu) nájemného nebyla sjednána. Otázka, zda je platná smlouva o nájmu bytu, není-li sjednána jako úplatná a neobsahuje-li v rozporu s ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. výši nájemného nebo způsob jejího výpočtu, nemůže být zásadně právně významná; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3950/2011).
Napadenému potvrzujícímu rozhodnutí však lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zák., neboť tato právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, ač již byla v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešena. Dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé užívají předmětný byt bez právního důvodu a s ohledem na jejich tvrzení se odvolací soud správně zabýval tím, zda výkon vlastnického práva uplatňovaný žalobou na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy. Nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem, jak na straně dovolatelů, tak na straně žalobce, a ani se důsledně neřídil závěry vyslovenými ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 6/2010“).
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné). Podle okolností daného případu se odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo zamítnutím žaloby (srovnej R 6/2010).
Odvolací soud při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. zejména poukázal na závěry soudní praxe podle nichž nelze platně postoupit práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Protože dovolatelé nemohli nabýt postavení účastníků smlouvy o smlouvě budoucí kupní místo manželů Platlových, měl za to, že nelze proto ani uvažovat o jejich právu legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětnému bytu. Za nevýznamnou pak považoval skutečnost, že dovolatelé uhradili za byt (předem) částku 590.130,- Kč, a to proto, že byt užívali po dobu 13 let, aniž by platili nájemné.
Nijak však nehodnotil další zjištěné okolnosti, zejména, že dlužník po celou dobu, kdy byt užívali (tj. po dobu cca 13 let), jejich užívací právo k bytu nijak nezpochybňoval, jednal s nimi jako s budoucími (či „faktickými“) vlastníky bytu, byt jim na základě smlouvy (byť neplatné) sám předal do užívání, po celou dobu disponoval částkou 590.130,- Kč, kterou přijal jako zálohu na kupní cenu za předmětný byt, a dovolatelé měli po celou dobu (od roku 1997), kdy byt užívali, za to, že do doby vložení jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí mají právo užívat předmětný byt na základě uzavřené smlouvy.
Byl-li v daném případě sjednán „bezúplatný nájem“ a dovolatelé zaplatili dlužníkovi před tím než začali byt užívat zálohu na kupní cenu bytu (v předpokládané výši kupní ceny), nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. k jejich tíži přičítat, že po celou dobu užívání bytu neplatili nájemné.
Pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je bez právního významu i okolnost, že v řízení vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud rozhodnutím ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/2012).
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu