ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1707.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1707/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ P. . a b/ W. M. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovaným 1/ V. N. , a 2/ D. N. , zastoupeným Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 44/14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 345/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2013, č. j. 51 Co 496/2012-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 4 C 345/2011-87, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 1791/20 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházející se ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 1791, postaveného na pozemku parc. č. 4063/1, obojí v k. ú. Ž., P. 3, B. 9“ (dále jen „bytová jednotka“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. února 2013, č. j. 51 Co 496/2012-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelé právě takové (nezpůsobilé) dovolací důvody rovněž uplatnili.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze uvést následující. Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiné na právním názoru (dovolateli zpochybněném), že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že kupní smlouva ze dne 16. března 2001 uzavřená ohledně bytu mezi žalobci jako prodávajícími a Z. K. jako kupující je absolutně neplatná (pro rozpor s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a vlastnické právo žalobců k předmětnému bytu se proto obnovilo s účinky ex tunc, a to nezávisle na stavu zápisu v katastru nemovitostí; zápis v katastru nemovitostí sice zakládá domněnku vlastnictví, avšak domněnku vyvratitelnou, přičemž vlastnické právo Z. K. k bytové jednotce bylo v řízení zcela jednoznačně vyvráceno.
V ustálené soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 12 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura /a také na straně 131 v sešitě č. 3 z roku 2001 časopisu Právní rozhledy/, ze 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3819/2009, a z 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1035/2011) není pochyb o tom, že vlastník se může domáhat ochrany vlastnického práva vyklizením nemovitosti, i když jeho vlastnické právo není zapsáno v katastru nemovitostí. Uvedený právní názor Nejvyšší soud odůvodnil mimo jiné tím, že uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než on, a že vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. Z toho pro danou věc vyplývá, že byť je na základě absolutně neplatné kupní smlouvy v katastru nemovitostí jako vlastnice bytové jednotky zapsána Z. K., nevylučuje to existenci vlastnického práva žalobců (právě v důsledku absolutní neplatnosti označené kupní smlouvy), kteří se mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva rovněž žalobou na vyklizení.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) rovněž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“) za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolatelé spatřovali nesprávnost právního posouzení věci také v tom, že jim odvolací soud v konečném důsledku uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž se zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdili (tvrdili je až v dovolání) a tyto ani nevyšly v řízení najevo; ostatně pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy ani není rozhodné, že žalobci zmocnili třetí osobu ke všem úkonům souvisejícím s bytem, tj. i k přijímání plateb nájemného, a že využili svého práva dát žalovaným výpověď z nájmu bytu (jak tvrdili v dovolání). Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci tohoto právního posouzení; odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 460/2012, 26 Cdo 2909/2010 a 26 Cdo 4136/2010 lze – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu – pokládat za nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolené právní otázky odvolací soud zčásti neřešil (což mu nelze úspěšně vytýkat – viz výklad shora) a zčásti je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu