ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2262.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2262/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. H., bytem ve Z., K. 30, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody 12, proti žalovaným 1. Správě nemovitostí města Znojma , se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 14, IČO: 00839060, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Praze – Novém Městě, Opletalova 37, 2. městu Znojmo , se sídlem ve Znojmě, Obrokova 10/12, zastoupenému Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 32, o zaplacení částky 700.773,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 200/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2011, č. j. 21 Co 241/2009-104, ve znění usnesení ze dne 20. června 2012, č. j. 21 Co 241/2009-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246,- Kč k rukám Mgr. Filipa Ledera, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 57, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246,- Kč k rukám Mgr. Roberta Valy, advokáta se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 32, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (soud odvolací) ze dne 7. 6. 2011, č. j. 21 Co 241/2009-104, ve znění usnesení ze dne 20. 6. 2012, č. j. 21 Co 241/2009-161, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (soud prvního stupně) ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 C 200/2007-77, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 700.773,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uzavřel s právním předchůdcem 1. žalovaného (původně 1. žalovaný) platnou smlouvu o nájmu stavby (občerstvení) nacházejícího se v areálu Znojemské plovárny – Louka a po dobu trvání nájmu měl povinnost platit sjednané nájemné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem), neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání nemohou založit (i kdyby byly dány) ani případné tzv. zmatečnostní vady (§229, §242 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka (s níž dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), kdy je režim nájemního vztahu podřízen ustanovení §663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a kdy se řídí úpravou obsaženou v zákoně č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012). Posoudil-li odvolací soud sjednanou smlouvu jako nájem nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák. (byť v odůvodnění svého rozhodnutí toto ustanovení necituje), od ustálené judikatury se neodchýlil.
V soudní praxi ani nevznikají pochyby, že předmět nájmu – i v případě, že jím je nemovitost či nebytový prostor - může být označen jakýmkoliv způsobem, který je dostatečně určitý, toto vymezení není nutné vázat na stavební povolení (na něž ostatně ani předmětná nájemní smlouva neodkazovala). Samotným (dočasným) zrušením rozhodnutí, kterým byla stavba povolena, se vymezení předmětu nájmu nestává neurčitým.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejich zástupců z řad advokátů.
Nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“) – viz §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř., §1 odst. 2 AT.
Zástupce 1. žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT (nikoliv dva, jak uvádí v dovolání, neboť žalovaného zastupoval již v řízení před soudy obou stupňů, a proto nelze za účelně vynaložené náklady považovat úkon přípravy a převzetí zastoupení v dovolacím řízení), náleží mu tak náklady ve výši celkem 15.246,- Kč, sestávající z odměny z peněžitého plnění a příslušenství v době započetí úkonu podle §6 odst. 1, §7 bod 6. AT ve výši 12.300,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.646,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Rovněž zástupce 2. žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, i jemu proto náleží náklady ve výši celkem 15.246,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu