ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2343.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2343/2012-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) A. P. , b) Ing. J. P. , c) Ing. J. P. , zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované Komerční bance, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, IČO: 45317054, o zaplacení částky 2.214.866,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 216/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 24. 10. 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C 216/2008-144, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 2.214.866,34 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 9. 1991 uzavřená účastníky je neplatná, neboť s jejich pronájmem nedal obecní úřad souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999; neplatná je tak i dohoda o výši nájemného a protože žalobci přes výzvu soudu nedoplnili skutkové tvrzení a důkazní návrhy, nemohla být úhrada za užívání prostor přiznána ani jako bezdůvodné obohacení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. 12. 1999 v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Jestliže tedy odvolací soud zjistil (s ohledem na §241a odst. 3 o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění v daném případě úspěšně zpochybnit), že před uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 9. 1991 účastníci nedoručili obecnímu úřadu žádost o souhlas s pronájmem, je jeho závěr, že smlouva o nájmu je neplatná, výrazem standardní soudní praxe.
V souladu s ustálenou judikaturou (na níž poukazují i dovolatelé) postupoval odvolací soud i po té, co dospěl k závěru, že smlouva o nájmu je neplatná, a požadované plnění – za užívání prostor – nelze přiznat jako plnění z této smlouvy. Poučil totiž dovolatele, že jejich nárok je možné posoudit jako bezdůvodné obohacení a vyzval je k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Dovolatelé však na výzvu soudu opakovaně uvedli (viz č.l. 123, 132 spisu), že skutková tvrzení doplnit nechtějí, nenavrhují provedení dalších důkazů a s vypracováním znaleckého posudku (ohledně výše obvyklého nájemného) nesouhlasí.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu