ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2780.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2780/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce M. K. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalované A. K. , bytem v P., zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, o částku 66.196,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 209 C 14/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2013, č. j. 19 Co 504/2013-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.620,- Kč k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 8. 6. 2011 u Okresního soudu v Písku se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 66.196,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Z toho částku 18.130,- Kč požadoval z titulu bezdůvodného obohacení, které představuje nájemné, které uhradil za období od února do června 2010 za byt v N. D., v němž bydlela žalovaná, částku 15.000,- Kč z titulu úhrady reservačního poplatku a nájemného za měsíc září 2009 za byt v P., jenž zajistil žalované jako byt náhradní pro účely exekučního řízení, a částku 33.066,- Kč z titulu náhrady škody, která mu vznikla za období od října 2009 do června 2010 jako rozdíl mezi nájemným za byt v L. ulici, ve kterém v tomto období bydlel, a nájemným za služební byt v N. D., který pro chování žalované nemohl užívat.
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 209 C 14/2011-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 66.196,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 27. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 66.196,- Kč od 8. 6. 2011 do 26. 11. 2011 žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 19 Co 504/2013-166, rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 51.196,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 27. 11. 2011 do zaplacení, potvrdil a v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 15.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 27. 11. 2011 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci 18.130,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle §451 obč. zák., že žalobci vznikl nárok na náhradu škody dle §420 obč. zák. ve výši 33.066,- Kč, ale na rozdíl od něj dovodil, že žaloba není důvodná co do zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím, která se skládá z rezervačního poplatku 7.500,- Kč a nájemného za září 2009 ve výši 7.500,- Kč, neboť žalobce hradil tyto náklady, aby splnil podmínky pro nařízení exekuce vyklizením žalované z jeho služebního bytu a tento nárok tak měl být uplatněn v příslušném exekučním řízení jako náklady exekuce, nikoli samostatnou žalobou v nalézacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Jako dovolací důvod uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody z důvodu zajištění náhradního bytu jako podmínky vyklizení bytu v exekučním řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a zjistil, že žalovaná jako účastník řízení podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 9, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 51.196,- Kč s příslušenstvím. Tato částka sestává ze dvou samostatných nároků, neboť vedle nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18.130,- Kč s příslušenstvím žalobce požadoval zaplacení 33.066,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Jelikož dílčí nároky na zaplacení částek 18.130,- Kč s příslušenstvím a 33.066,- Kč s příslušenstvím (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. září 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu