ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.286.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 286/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalované J. F., zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 160/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2012, č. j. 53 Co 224/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Barbory Velázquezové, advokátky se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 28 C 160/2011-38, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt č. 4, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, situovaný v 1. podlaží domu čp. 607, v P. 4 – K., v ulici B. 110“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 53 Co 224/2012-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, že „v předmětném bytě žije minimálně od roku 1997“ , že „v předmětném bytě bydlela značnou část života, tedy minimálně 15 let“ , že „je starobní důchodkyní, její věk je 66 let“ , že „předmětný byt na své náklady se souhlasem pronajímatele zrekonstruovala a investovala do něj značnou část životních úspor“ , že „její zdravotní stav není dobrý“ , že „byt v .i byl pouze dočasnou součástí širšího řešení osobních a právních záležitostí staré a nemocné matky“ , že „vždy řádně hradila předepsané nájemné a další platby“ a že „žalobkyni, která není běžnou fyzickou či právnickou osobou, by jen stěží zamítnutím žaloby mohla vzniknout nějaká újma“ . Navíc většinu takto uplatněných okolností tvrdila formou tzv. „skutkových novot“ až v dovolání a přehlédla, že v dovolacím řízení platí (podle §241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uvádí dovolací soud následující. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“) za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolatelka spatřovala nesprávnost právního posouzení věci v tom, že jí odvolací soud v konečném důsledku uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž se zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdila (tvrdila je až v dovolání – viz výklad shora) a tyto ani nevyšly v řízení najevo; zbývá dodat, že samotný její věk (na nějž poukazovala již v průběhu nalézacího řízení) není sám o sobě právně významný. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci tohoto právního posouzení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu