ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2977.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2977/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. S. , proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 13, o vyklizení bytu a zaplacení částky 86.248,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 49/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. 25 Co 477/2011-49, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 10. 1. 2012, č. j. 25 Co 477/2011-49, jímž potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 11. 7. 2011, č. j. 12 C 49/2011-22, kterým uložil žalovanému vyklidit byt o velikosti 3+1 o výměře 78 m2 v 1. patře domu čp. 192, č.or. 45 v H. v P. – Ž. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku a zaplatit částku 86.248,- Kč a náklady řízení ve výši 4.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady podle §114b a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, pro vydání rozsudku pro uznání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Otázka předestřená dovolatelem, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, pokud soud při zkoumání jejich splnění nevzal v úvahu jeho zdravotní stav a „mentální úroveň obyčejného občana, který si neuvědomil, že by měl v dodatečném vyjádření ospravedlnit opožděnost podání“, zásadní právní význam napadeného rozsudku založit nemůže.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. i ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 05. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004), vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas.
Žalovaný však ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, že mu ve vyjádření ve věci brání nějaký vážný důvod, ani ve vyjádření došlém soudu prvního stupně až po vydání rozsudku pro uznání (§114b, §153a odst. 3 o. s. ř.) žádný takový důvod neuvádí, natož důvod, který by byl tak závažný, že mu neumožnil ho ve stanovené lhůtě i jen sdělit. Chronické onemocnění (astma) a užívání léků, po nichž bývá malátný, na něž posléze (až v dalším průběhu odvolacího řízení) žalovaný poukazoval, nelze považovat za tak závažný důvod, jenž by mu bránil jakkoliv reagovat na výzvu soudu, tedy i jen stručně, nebo jen sdělením o jeho zdravotním stavu. Žalovaný byl navíc o této povinnosti, včetně následků jejího nesplnění, poučen výslovně v usnesení, který byl vyzván, aby se ve věci vyjádřil. Je-li účastník řízení poučen, že musí ve stanovené lhůtě soudu sdělit, jaký vážný důvod mu brání ve vyjádření ve věci, neboť jinak bude mít soud za to, že nárok uplatněný v žalobě uznává, je schopen posoudit následky své nečinnosti, i když není právně vzdělán a jde o osobu běžných rozumových schopností. I takovému účastníku je jistě po tomto poučení zřejmé, že nechce-li, aby došlo k uznání žalovaného nároku, musí závažný důvod bránící mu ve vyjádření ve věci sdělit soudu ve stanovené lhůtě nebo jej musí zmínit alespoň později – v opožděně podaném vyjádření. To však žalovaný neučinil.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu