ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3054.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3054/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce DRUŽSTVO DOMOV, družstvo , se sídlem v Praze 3, Jagellonská 8/2149, IČO: 601 95 975 , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Kolovratech, Mladotova 676/16, proti žalovaným 1. Ing. J. K. , 2. H. K. , oběma bytem v P. 5 – S., K. Z. 1027/49, zastoupeným JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 67/2011, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 55 Co 111/2012-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Duška, advokáta se sídlem v Praze 10 – Kolovraty, Mladotova 676/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a 2. žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný 1) napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, č. j. 55 Co 111/2012-171, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 12. 2011, č. j. 17 C 67/2011-131, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 7 o velikosti 1 + 1 ve 3. nadzemním podlaží domu čp. 2149 v J. ul. 8, v P. 3, a to do 15 dnů od zajištění přístřeší, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
V řízení o vyklizení manželů po zániku jejich práva společného nájmu bytu, v němž mají manželé postavení nerozlučných společníků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2813/2012), platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky, účastníkem dovolacího řízení je tak i 2. žalovaná, byť dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodala.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolací soud proto nemohl přihlédnout k námitkám dovolatele (že odvolací soud nezjistil dokonale skutkový stav, že jeho zjištění nejsou správná, že odmítl provést navržené důkazy, a že napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno), jimiž uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (pro úplnost lze uvést, že odvolací soud /soud prvního stupně/ provedl důkazy významné pro právní posouzení věci, zabýval se námitkami žalovaných a svůj závěr, proč shledává nárok žalobce na vyklizení předmětného bytu důvodným, řádně odůvodnil) a nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Otázka (ne)významnosti označení družstva jako bytového v oznámení o vyloučení (podle §231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále též jen „obch. zák.“), s níž dovolatel spojil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, přípustnost dovolání nezakládá.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce vyloučil dovolatele a 2. žalovanou z družstva, rozhodnutí o vyloučení jim oznámil a oni se proti němu neodvolali.
Závěr odvolacího soudu, že vyloučením z družstva dovolateli a 2. žalované zaniklo členství v družstvu a skončil jim i nájem k předmětnému družstevnímu bytu (§231 odst. 4, 5 obch. zák., §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné (přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění podat proti rozhodnutí představenstva včasné odvolání), je výrazem ustálené rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2270/2009, a ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 640/2010).
Namítá-li dovolatel, že žalobce nesprávně v oznámení o vyloučení z družstva označil družstvo jako bytové, ač se o takové družstvo nejedná, zpochybňuje platnost svého vyloučení (pro vady rozhodnutí či oznámení o vyloučení), jež soud v řízení o vyklizení přezkoumat nemůže. Dovolatel navíc přehlíží, že družstvo zajišťující bytové potřeby svých členů, je bytovým družstvem ve smyslu ustanovení §230 obch. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, uveřejněný pod č. 15/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Byť vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných byli účastníky dovolacího řízení oba žalovaní, nelze přehlednout, že dovolání podal pouze 1. žalovaný. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným proto o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal 1. žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.178,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §9 odst. 1 AT ve výši 1.500,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Protože v poměru mezi žalobcem a 2. žalovanou žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu