ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3270.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3270/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) P. B. , b) J. H. , zastoupených JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované O. K. , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 469/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2011, č. j. 22 Co 537/2010-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 30. května 2011, č. j. 22 Co 537/2010-63, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 3. 5. 2010, č. j. 8 C 469/2009-15, jímž uložil žalované vyklidit byt č. 4 v 1. patře domu č.p. 137 v P. v P. do patnácti dnů od zajištění přístřeší (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), změnil výrok o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka výslovně uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že „soud neprováděl prakticky žádné dokazování“, nepoučil ji na začátku sporu, že má s ohledem na své poměry možnost požádat o ustanovení zástupce, „nezabýval se žádnou z jejich námitek“). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud (soud prvního stupně) provedl důkazy významné pro právní posouzení věci, zabýval se i námitkami žalované a svůj závěr, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, odůvodnil. Soud prvního stupně sice žalovanou nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce, zástupkyně z řad advokátů jí byla ustanovena až v průběhu odvolacího řízení, tato vada však neměla (i s přihlédnutím k absenci nových tvrzení a důkazních návrhů v odvolacím řízení) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu, neboť její žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou jí dali žalobci, byla zamítnuta. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost závěru, odvolacího soudu, že v dané věci není žaloba na vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“).
Odvolací soud se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) okolnostmi, které by mohly vést k závěru, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobců, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, a proto otázku, zda vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalované tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá, v. r.
předsedkyně senátu