ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3452.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3452/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. P. R. , bytem P., zastoupeného JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bílkova 4, proti žalovanému J. Ř. , bytem H., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29/39, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 195/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2012, č. j. 25 Co 165/2012-281, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2012, č. j. 25 Co 165/2012-281, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2011, č. j. 17 C 195/2009-243, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit zde specifikované podkrovní prostory do jednoho měsíce po zajištění přiměřeného náhradní bytu, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám JUDr. Marie Oswaldové, advokátky se sídlem Praha 1, Bílkova 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 17 C 195/2009-243, (poté, co jeho rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 17 C 195/2009-128, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit „podkrovní prostory nacházející se za dveřmi nalevo od schodiště ve 4. nadzemním podlaží v budově – bytový dům, na parcele č. st. 349, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 9765, pro katastrální území, obec a okres Hradec Králové u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové“ /dále též jen „předmětné prostory“ a „předmětný dům“/ do 3 měsíců od právní moci rozsudku, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2011, č. j. 25 Co 437/2010-159, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému povinnost předmětné prostory vyklidit do 1 měsíce po zajištění přiměřeného náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 25 Co 165/2012-281, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětné prostory (jež nejsou bytem v právním slova smyslu, neboť nebyly jako byt kolaudovány) bez právního důvodu, protože nájemní smlouva ze dne 1. 8. 1998 (dále též „Smlouva“) uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, majitelem předmětného domu, je – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – absolutně neplatná. Jelikož žalovaný užíváním předmětných prostor neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (současného vlastníka předmětného domu), shledal žalobu na vyklizení důvodnou (§126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a na základě §3 odst. 1 obč. zák. vázal vyklizovací povinnost žalovaného na zajištění přiměřeného náhradního bytu a současně mu poskytl delší (jednoměsíční) lhůtu k vyklizení předmětných prostor; poukázal přitom na to, že neshledal (stejně jako soud prvního stupně) důvody pro to, aby výjimečně žalobci soudní ochranu – pro rozpor výkonu jeho vlastnického práva s dobrými mravy – (pro tentokrát) odepřel. Odvolací soud citoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, a při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přihlédl k tomu, že žalovaný se o vzniklou situaci významně zasloužil tím, že v roce 1998 uzavřel s původním vlastníkem předmětného domu neplatnou nájemní smlouvu a na nestabilním právním základě investoval do cizí nemovitosti, kdy navíc postupoval v rozporu s projektovou dokumentací, v důsledku čehož předmětné prostory neodpovídají svojí dispozicí vydanému stavebnímu povolení, přičemž se ani dostatečně nezajímal o jejich následnou kolaudaci; nelze proto uzavřít, že žalobce „nemravně“ zneužívá žalovaným nezaviněnou situaci. Pokud žalovaný žádal, aby mu žalobce „poskytl vlastnické právo k bytové jednotce“, vyslovil odvolací soud názor, že žalobci nelze konstituovat povinnost, kterou mu právní řád neukládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody neoznačil odkazem na příslušná zákonná ustanovení a za otázky zásadního právního významu považuje jednak otázku a) „zda může soud vázat vyklizení nemovitosti na uložení povinnosti žalobci zajistit žalovanému do vlastnictví byt (např. starší), anebo členská práva s právem užívání družstevního bytu, pokud to odpovídá majetkovým možnostem žalobce i okolnostem na straně žalovaného“, a dále otázku b) „zda je namístě zamítnout žalobu o vyklizení za situace, kdy žalobce podá žalobu o vyklizení proti uživateli prostor platícímu symbolické velice nízké nájemné za situace, kdy žalobce trpí užívání obdobných nezkolaudovaných prostor jinými uživateli platícími vysoké tržní nájemné, přičemž jsou zde další okolnosti zakládající jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy“. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů se při rozhodování neřídily zásadami vyjádřenými „v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Cpjn 6/2009 ze dne 14. 10. 2009“ (správně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též „R 6/2010“/), neboť okolnosti případu na stranách obou účastníků jsou natolik mimořádné, že bylo namístě uložit žalobci povinnost „zajistit žalovanému vlastnické právo (anebo členství v bytovém družstvu spojené s užíváním bytu) ke staršímu bytu (např. 25 – 30 let) 3 + 1 ve standardním stavu, případně mělo dojít k zamítnutí žaloby o vyklizení“. Uvádí, že na základě dohody s původním vlastníkem domu vybudoval v nevyužitých prostorách na vlastní náklady nadstandardní byt o výměře 95 m2, přičemž jeho náklady činily více než 2.000.000,- Kč; přitom nemohl nijak dosáhnout toho, aby vlastník domu podal žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí. Poukazuje na finanční poměry své rodiny, na to, že investoval s manželkou do vybudování předmětného bytu s tím, že měli smluvně zajištěno – jako protihodnotu zhodnocení cizí nemovitosti – užívání bytu do roku 2052 za symbolickou částku 1,- Kč měsíčně, podrobně popisuje mimořádně dobré majetkové poměry žalobce a současně zmiňuje skutečnost, že jeho nárok na vydání částky vložené do zhodnocení cizí nemovitosti je již několik let promlčen. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a uvedl, že žalovaný má nárok toliko na zajištění bytové náhrady, neboť „jinou povinnost dle zákona uložit nelze“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. května 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
V projednávané věci dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětné prostory a rovněž o jeho povinnosti vyklidit je po zajištění zde specifikované bytové náhrady (rozhodnutí soudu o bytové náhradě je přitom rozhodnutím ve věci samé - srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného je v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí o bytové náhradě, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak (podmínil povinnost žalovaného k vyklizení zajištěním přiměřeného náhradního bytu), než ve svém v pořadí prvním rozsudku (v němž uložil povinnost k vyklizení ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku), neboť byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho (výše označeném) zrušujícím rozhodnutí. Přípustnost dovolání žalovaného podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na výrok, jímž byla jeho povinnost k vyklizení vázána na zajištění bytové náhrady. Přípustnost dovolání žalovaného, který brojí rovněž proti výroku o vyklizení předmětných prostor, bude posouzena samostatně (viz níže).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Uvedené vady nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu, a proto z něho dovolací soud vychází.
Právo nájemce bytu na bytovou náhradu (resp. jednotlivé formy bytové náhrady) je upraveno v ustanoveních občanského zákoníku o nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.), a to pro zákonem stanovené případy zániku práva nájmu bytu. Pojmově je proto spjato s právem nájmu bytu a bytová náhrada je poskytována v podobě nájemního práva. Platná právní úprava tedy nepočítá s takovou formou bytové náhrady, které se v řízení domáhal dovolatel, tj. v podobě vlastnického práva k bytu nebo členských práv v bytovém družstvu spojených s právem užívání družstevního bytu, jak správně dovodil odvolací soud.
Uvedené závěry lze vztáhnout i na případy, kdy je výjimečně vázána povinnost k vyklizení bytu (prostor užívaných k bydlení), ačkoliv šlo o užívání bez právního důvodu (tj. při neexistenci práva nájmu či jiného právního důvodu bydlení) - viz dále.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání žalovaného v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vyklizení předmětných prostor, tj. v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v němž rozhodl soud prvního stupně stejně, jako ve svém rozsudku, zrušeném rozhodnutím odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelem označená otázka ad b) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (mj. i proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá).
Dovolatel dále namítá, že výkon práva žalobce je (s ohledem na důvody rozvedené v dovolání) v rozporu s dobrými mravy.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., což by se v dané věci mohlo projevit v rámci úvahy o zamítnutí žaloby /pro tentokrát/ - srov. R 6/2010. Vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přičemž přihlédl k okolnostem na straně žalobce (jeho zájmu na využití předmětu jeho vlastnického práva) i žalovaného (zejména k jeho podílu na stávající situaci).
Jestliže tedy v projednávané věci žalobě vyhověl a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobce i žalovaného vázal jeho povinnost k vyklizení předmětných prostor za použití §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu (a současně mu poskytl delší lhůtu k vyklizení), nelze mu vytýkat, že se odchýlil od posléze vyjádřeného právního názoru, neboť ani dovolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu podmínky pro zamítnutí žaloby neshledal. Jelikož úvaha odvolacího soudu při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nebyla zjevně nepřiměřená, nelze proto otázku, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání v této části není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. července 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu