ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3611.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3611/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva TILIA , se sídlem Trutnov, Pampelišková 513, IČ 15038289, zastoupeného Mgr. Petrem Svítkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 4, proti žalované L. R. , zastoupené JUDr. Helenou Humlovou, advokátkou se sídlem Dvůr Králové nad Labem, J. Hory 33, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 155/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2012, č. j. 26 Co 4/2012-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 26 Co 4/2012-204, změnil rozsudek ze dne 25. 5. 2011, č.j. 10 C 155/2009-136, kterým Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) uložil žalované (a R. R.) vyklidit byt č. 18, o velikosti 1+3 v 1. nadzemním podlaží domu č.p. 492 v obci T. v ulici Z. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do 2 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení, tak, že uložil žalované vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované zaniklo její členství v žalujícím družstvu (dále též „Družstvo“) rozhodnutím představenstva o vyloučení (pro neplacení nájemného), neboť do jednoho roku od konání shromáždění delegátů Družstva, jež rozhodnutí představenstva potvrdilo, tj. do 16. 6. 2010, nepodala podle §231 obch.zák. žalobu na neplatnost jeho rozhodnutí. Přisvědčil i jeho závěru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nemůže soud přezkoumávat, zda bylo vyloučení člena družstva platné. Dovodil však, že podle §714 ve spojení s §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. má žalovaná právo na bytovou náhradu ve formě přístřeší; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tuto skutečnost ve výroku svého rozsudku nevyjádřil, změnil jeho rozsudek tak, že vázal její povinnost k vyklizení na zajištění přístřeší. Konstatoval dále, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná neplatí takřka rok nájemné; její nepříznivou sociální situaci nelze proto zohlednit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že jí nebylo doručeno do vlastních rukou rozhodnutí představenstva Družstva o vyloučení do vlastních rukou, že zásilku obsahující toto rozhodnutí neobdržela, že její vyloučení bylo (z důvodů rozvedených v dovolání) v rozporu s dobrými mravy, že se k ní žalobce nechoval i po jejím vyloučení v souladu s dobrými mravy, neboť nepřihlédl k jejím nepříznivým rodinným a sociálním poměrům (jež obsáhle rozebírá). Navrhla, aby napadený rozsudek byl „změněn tak, že žaloba bude zamítnuta“.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. března 2012, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V projednávané věci dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti vyklidit předmětný byt a změněn ve výroku o bytové náhradě. I když ve výroku o podmíněnosti povinnosti k vyklizení zajištěním přístřeší, jde o rozsudek měnící, a dovolání proti němu by bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolatelka proti tomuto měnícímu výroku evidentně nebrojí. Její námitky obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybňují správnost výroku o vyklizení předmětného bytu, jenž je výrokem potvrzujícím. Dovolání proti tomuto výroku však není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání proti tomuto výroku tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že projevuje nesouhlas s uložením povinnosti k vyklizení předmětného bytu. Činí tak však především prostřednictvím námitek skutkových (ohledně doručení rozhodnutí představenstva Družstva), čímž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka dále namítá, že výkon práva žalobce je (s ohledem na důvody rozvedené v dovolání) v rozporu s dobrými mravy.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s §3 odst. 1 obč.zák., což by se v dané věci mohlo projevit v rámci úvahy o zamítnutí žaloby /pro tentokrát/ - srov. R 6/2010. Vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přičemž přihlédl i k okolnostem na straně žalované (zejména k neplacení nájemného).
Jelikož úvaha odvolacího soudu při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč.zák. není zjevně nepřiměřená, nelze otázku, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu