ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.371.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 371/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované ČEZ Korporátní služby, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 3123/152, IČ: 26206803 (dříve působící pod obchodní firmou ČEZ Správa majetku, s.r.o., se sídlem v Děčíně IV., Teplická 874/8), o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 16/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2012, č. j. 15 Co 635/2012-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2012, č. j. 15 Co 635/2012-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 19 C 16/2012-73, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci „nebytové prostory, a to jednotky č. 592/101 o celkové velikosti podlahové plochy 210,5 m2 v 1. nadzemním podlaží (přízemí) domu č. p. 592 v Karlových Varech, katastrální území K., Jateční ulice, č. or. 15, sestávající z haly o výměře 106,5 m2, kanceláře 1 o výměře 31,5 m2, kanceláře 2 o výměře 15,5 m2, kanceláře 3 o výměře 27 m2, kuchyňky o výměře 8,9 m2, chodby o výměře 13,9 m2 a sociálního zařízení o výměře 7,2 m2“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2012, č. j. 15 Co 635/2012-123, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud následující skutkový stav. Žalobce je vlastníkem domu, v němž se nacházejí předmětné nebytové prostory, které užívá žalovaná na základě nájemní smlouvy ze dne 1. června 1995 (dále jen „Nájemní smlouva“). Uzavření Nájemní smlouvy nepředcházelo zveřejnění záměru obce pronajmout nebytové prostory ve smyslu §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“). V roce 2005 žalobce zpochybnil, že by zveřejnil záměr o pronájmu nebytových prostor, a v té době začala jednání mezi účastníky ohledně narovnání poměrů vyplývajících z Nájemní smlouvy. Byl to ovšem žalobce, kdo připravil návrh Nájemní smlouvy, majetkový odbor jeho městského úřadu pak zajišťoval podklady pro Nájemní smlouvu a rada města ji schvalovala. Navíc v období od roku 1995 do roku 2005 se choval jako pronajímatel nebytových prostor, v souvislosti s uzavřením Nájemní smlouvy čerpal 1.000.000,- Kč kapitalizovaného nájemného do budoucna a dal také souhlas s jejich podnájmem. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť jejímu uzavření nepředcházelo zveřejnění záměru obce ve smyslu §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Současně však dovodil, že vyklizení je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“), a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Jde-li o přípustnost dovolání, vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím měnícím, v důsledku čehož je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; i kdyby nebylo přípustné podle 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., lze jeho přípustnost opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle dovolatelova názoru jde totiž o zásadně právně významné rozhodnutí proto, že odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, rozhodující právní otázku, tj. otázku, zda za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. Podle jeho názoru se odvolací soud nevypořádal ani s tím, že závěry přijaté ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6 v sešitě 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), analogicky dopadají i na nebytové prostory. V této souvislosti pak rovněž namítl, že „odvolací soud opomněl významnou okolnost, že žalovaná si před uzavřením smlouvy s dobou trvání nájmu na dvacet let neověřila splnění všech zákonných podmínek pro uzavření smlouvy, zejména otázku zveřejnění záměru pronájmu a určení výše nájemného“ ; při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl ani k tomu, že žalovaná nejméně od roku 2005 o neplatnosti Nájemní smlouvy věděla, a nezohlednil ani důkazy předkládané k tomu, že obvyklé nájemné je v obdobných případech nepoměrně vyšší a že tudíž částka 1.000.000,- Kč z titulu nájemného na dvacet let dopředu je neadekvátní. Podle jeho názoru odvolací soud také přehlédl, že „z (neplatně) sjednané nájemní doby 20 let žalovaný již převážnou část doby užíval, jen k 1. 6. 2012 to bylo 17 let, k dnešnímu dni je to další půlrok navíc“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V projednávaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; jeho odlišný názor na otázku platnosti Nájemní smlouvy neměl v konečném důsledku vliv na obsah práv a povinností účastníků řízení, byl-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím (jak nakonec vyplývá i z formálního označení jeho výrokové části), nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda lze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, je-li smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná; uvedená otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Zbývá dodat, že správnost závěru o absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy (závěru prospívajícího dovolateli) nebyla dovoláním zpochybněna. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatel v dovolání namítl a na jejich existenci usoudil z toho, že odvolací soud „nezohlednil ani důkazy předkládané ke skutečnosti, že výše obvyklého nájemného ve vztahu k nájemnému uvedenému v nájemní smlouvě je výrazně nepoměrná a jednorázová částka 1.000.000,- Kč nájemného na dvacet let dopředu je neadekvátní“. Pro posouzení otázky, zda vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci jejímu vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmu jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 62).
Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Přitom od uvedených právních názorů se judikatura Nejvyššího soudu neodklonila ani po přijetí Stanoviska (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, a v poslední době ze 14. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, ze 14. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, a z 27. února 2012, sp. zn. 26 Cdo 3887/2012) a dovolací soud se od nich neodchyluje ani v této věci. Je tomu tak zejména proto, že Stanovisko se vztahuje na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) a názor v něm přijatý (skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu /nebo nemovitosti sloužící k bydlení/ je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení /§160 odst. 1 o.s.ř./, vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby /pro tentokrát/) nelze aplikovat také na právní vztahy týkající se vyklizení nebytových prostor, a to zvláště v situaci, je-li zde dlouhodobě ustálená judikatura, od níž v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl zaznamenán odklon ani po přijetí Stanoviska (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 4035/2010 a 26 Cdo 2018/2012).
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-li odvolací soud k právnímu názoru, že žalobu na vyklizení předmětných nebytových prostor lze zamítnout za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přesto (resp. právě proto), že smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (a žalovaná tudíž nemůže být jejich nájemkyní). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. není tedy napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu