ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3781.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3781/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno - střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, proti žalovanému JUDr. V. B. , zastoupenému Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 90/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2013, č. j. 19 Co 249/2012-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. února 2013, č. j. 19 Co 249/2012-83, potvrdil rozsudek ze dne 7. prosince 2011, č. j. 54 C 90/2010-52, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 19, sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, situovaný v šestém podlaží domu v B., postaveného na pozemku parc. č. 1662/1 v k. ú. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a je tudíž povinen ho vyklidit. Současně dospěl – ke zcela jednoznačnému a srozumitelně vyjádřenému – právnímu názoru, že bytovou náhradu mu nelze přiznat, i kdyby mu právo na bytovou náhradu svědčilo podle §713 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“); může-li totiž – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – svou bytovou potřebu bez obtíží uspokojit v rodinném domě v B. (dále jen „dům v B.“), který vlastní, pak jeho požadavek na zajištění bytové náhrady je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. (viz posléze uvedený výklad), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). V dovolání především schází vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jak tomu je v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (uvedené údaje mohou vyplynout i z vymezení důvodu dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části). Údaj, že „přípustnost dovolání dovozuje žalovaný z ustanovení §237 o.s.ř. ve znění po 1.1.2013“ , je tedy nedostatečný. Dovolatel však náležitě nevymezil ani způsobilý důvod dovolání (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.). V tomto směru sice vyjádřil nesouhlas s právním názorem, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., avšak jen proto, že podle jeho názoru „z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá, v čem by spočíval rozpor s dobrými mravy“ ; zřejmě nepostřehl, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřetelně a srozumitelně vyložil, že důvod pro odepření bytové náhrady cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. spatřuje ve skutečnosti, že svou bytovou potřebu může bez obtíží uspokojit ve svém domě v B. Odůvodnění napadeného rozsudku tudíž nevykazuje namítaný nedostatek, jenž by snad dovolateli bránil v řádném vymezení způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Na tomto místě pak je zapotřebí připomenout, že lze-li podle současné právní úpravy dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.), pak důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Přitom dovolací námitky ohledně „hodnocení věci nad rámec žalobního návrhu a nepoučení účastníků podle §118a o.s.ř.“ ve skutečnosti představují právě nepřípustný dovolací důvod (vady řízení) a už proto nemohou vyhovět požadavku na vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu, jak je formulován v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám dovolací soud nad rámec uvedeného přesto pro úplnost dodává, že pro účely posouzení, zda požadavek dovolatele na zajištění bytové náhrady je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jsou bez právního významu okolnosti, pro které užívá vedle domu v B. rovněž předmětný byt. Je tomu tak proto, že tyto okolnosti se svou povahou vztahují výhradně k subjektivnímu zájmu dovolatele nadále uspokojovat svou bytovou potřebu v předmětném bytě a nikoli k jeho zájmu na ochranu před újmou, jež by mu mohla být způsobena vyklizením bytu bez vázanosti na bytovou náhradu, tj. zájmu, jehož se týkalo rozhodování odvolacího soudu podle §3 odst. 1 obč. zák.
Zbývá dodat, že napadené rozhodnutí nezávisí (není založeno) na vyřešení dovolatelem nastolených (hmotně)právních otázek, zda mu vzniklo právo na bytovou náhradu podle §713 odst. 1 obč. zák. a zda byl aktivně věcně legitimován k podání žaloby o zajištění bytové náhrady. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze vytknout odvolacímu soudu (nikoli soudu prvního stupně), že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací výtky týkající se zmíněných otázek – vzhledem k jejich charakteru a právním závěrům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí – však proti uvedenému rozhodnutí směřovat nemohou; ve skutečnosti a nakonec i podle sdělení samotného dovolatele směřují proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu