ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3864.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3864/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně A. K. , bytem v B., zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské části Nový Lískovec , se sídlem v Brně, Oblá 75a, o povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 73/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2012, č. j. 49 Co 336/2010-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 30. 5. 2012, č. j. 49 Co 336/2010-202, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 26. 8. 2010, č. j. 34 C 73/2007-177, jímž zamítl žalobu o uložení „povinnosti předložit žalobkyni návrh na uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou s regulovaným nájmem, kdy na základě této smlouvy přenechá do nájmu žalobkyni byt o velikosti 2 + 1 o podlahové ploše nejméně 55 metrů čtverečních nebo byt o velikosti 3 + 1 v katastrálním území N. L., obec Brno se vzdáleností nejvýše 500 m k zastávce městské hromadné dopravy, který bude svým dispozičním a stavebním řešením vhodný pro osobu s omezenou pohyblivostí“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelka spojila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, zda starosta obce může zavázat obec do budoucna a zda všechny jeho úkony vyžadují předchozí výslovné schválení kolektivními orgány obce. Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, je totiž založeno na závěru, že dopisy, které dovolatelka zaslala žalovanému, nejsou návrhem (nájemní) smlouvy, a že starosta obce (žalovaného) žádný návrh dovolatelky směřující k uzavření nějaké smlouvy neakceptoval, pouze jí odpověděl na její dopis, kterým sdělovala, že jí stávající byt nevyhovuje a žádá o přidělení jiného bytu, a že z této korespondence dovolatelce žádná práva vůči žalovanému nevznikla. Odvolací soud se sice zabýval i otázkou závazností projevu vůle starosty bez schválení zastupitelstvem obce, případně její radou, ale jen jako argumentem „navíc“, pro nějž by bylo třeba žalobu zamítnout, i kdyby bylo prokázáno, že se starosta k uzavření nějaké smlouvy zavázal. I tyto jeho závěry, byť na nich napadené rozhodnutí není založeno, jsou v souladu s ustálenou soudní praxí. Protože pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil (§242 odst. 3 o. s. ř.), nemůže tato otázka přípustnost dovolání založit.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje správnost závěru odvolací soudu, že k uzavření žádné smlouvy (ani smlouvy o budoucí nájemní smlouvě) týkající se nájmu jiného bytu mezi účastníky nedošlo. Dovolatelka sice odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však tento závěr odvolacího soudu zpochybnila prostřednictvím námitek skutkových.
Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Uplatňuje tak jen nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tak směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu