ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.441.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 441/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce I. M. , bytem v O. 3, A. K. 1200/10, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 2887/101, proti žalovanému Bytovému družstvu Alberta Kučery 10, se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Alberta Kučery 1200/10, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o zpřístupnění společných prostor, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 132/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2012, č. j. 57 Co 196/2012-308, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 23 C 132/2005-258, ve znění usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 23 C 132/2005-282, (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č.j. 23 C 132/2005-194, jímž žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 Co 156/2011-236) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zpřístupnění společných prostor, a to místností č. 2, 4, 15 a 14 v suterénu domu č. p. 1200, ulice A. K. 10 v O.-H. (dále jen „předmětný dům“), včetně vydání klíčů k těmto společným prostorám, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a výši odměny ustanoveného advokáta. Zjistil, že matka žalobce B. M., s níž žalobce sdílí společnou domácnost, je nájemkyní bytu č. 27 v předmětném domě. V suterénu domu se nacházejí společné prostory, které tvoří mimo jiné i místnosti č. 2 – kolárna, č. 4 – sušárna, č. 15 – dočasný sklad a č. 14 zasedací místnost a archiv žalobce. Podle domovního řádu žalovaného se společné prostory užívají jen k účelům odpovídajícím jejich povaze a určení tak, aby nedocházelo k omezování ostatních nájemců v domě, s tím, že způsob jejich užívání stanoví členská schůze družstva. Způsob využití jednotlivých suteréních místností a dispozici s klíči od nich schválila členská schůze v roce 2003 tak, že klíče od všech společných prostor budou uloženy u pověřených osob, kde si je mohou jednotliví nájemci vyzvednout. Uzavřel, že je-li režim zapůjčování klíčů k přístupu do společných prostor schválený členskou schůzí funkční, není důvod, aby žalobce na rozdíl od ostatních nájemců disponoval klíči výlučně sám.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 57 Co 196/2012-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na ustanovení §688 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 11. 2011 (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že povinnost žalovaného zpřístupnit společné prostory a umožnit jejich užívání nájemcům a osobám, které s nimi žijí ve společné domácnosti, je splněna tím, že jsou stanovena jasná pravidla, jak budou jednotlivé prostory užívány. Jestliže si v daném případě členové žalovaného odhlasovali, že si klíče od místností vyzvednou u určené osoby, je tímto způsobem přístup do společných prostor zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že má zajištěn přístup do společných prostor, neboť tuto povinnost může žalovaný dle jeho názoru splnit pouze vydáním klíčů či zajištěním časově neomezeného přístupu. Uvádí, že má ve smyslu §688 obč. zák. právo společné prostory užívat jako osoba žijící ve společné domácnosti s nájemcem bytu a žalovaný mu ve výkonu tohoto práva brání, ať již formou přímého odmítnutí vstupu, nevydáním klíčů či regulací vstupu. Poukazuje i na to, že společné prostory jsou užívány k jinému účelu, než k jakému byly zkolaudovány, např. v sušárně je kancelář s počítačem, v prádelně je umístěn sklad, kočárkárna byla zrušena. Odvolacímu soudu dále vytýká, že opomenul jeho návrh na zpřístupnění místnosti č. 14, že ohledně jeho možnosti společné prostory užívat nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, že písemné odůvodnění rozsudku je nepřesné a odlišuje se od odůvodnění ústního a že se nezabýval skutečnostmi významnými pro posouzení věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2011, č.j. 23 C 132/2005-258, ve znění usnesení ze dne usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 23 C 132/2005-282, stejně jako v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, č.j. 23 C 132/2005-194, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 Co 156/2011-236, zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, jejichž řešení dovolatel zpochybnil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení, komu svědčí právo domáhat se přístupu do společných prostor, tedy jinak řečeno, kdo je k podání takové žaloby aktivně legitimován. Vzhledem k tomu, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, shledává dovolací soud pro řešení této otázky dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Předně je třeba uvést, že žalobce se domáhá přístupu do společných prostor na dobu budoucí, jehož úprava by měla být napadeným rozsudkem konstituována. Proto se ve smyslu §154 odst. 1 o.s.ř. pro posouzení věci použije právní úprava platná ke dni rozhodnutí (odvolacího) soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod č. R 14/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tedy rozhodl správně, aplikoval-li na danou věc zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník , ve znění účinném od 1. 11. 2011, to je ve znění zákona č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle §688 odst. 1 obč. zák. má nájemce vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno.
Podle §688 odst. 2 obč. zák. je nájemce povinen řádně užívat byt, společné prostory a zařízení domu a řádně požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno.
Z citovaných ustanovení jednoznačně plyne, že nájemní vztah je vztahem mezi pronajímatelem a nájemcem a že ostatní osoby včetně osob žijících s nájemcem ve společné domácnosti odvozují svá práva užívat byt, společné prostory či zařízení domu od nájemce, neboť v právním vztahu s pronajímatelem nejsou. Lze tedy uzavřít, že podle ustanovení §688 obč. zák. není žalobce jako osoba žijící s nájemcem ve společné domácnosti aktivně legitimován k podání žaloby o zpřístupnění společných prostor.
I když při řešení otázky aktivní legitimace žalobce odvolací soud pochybil, je jeho rozhodnutí, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, věcně správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a protože za stavu, kdy žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na zpřístupnění společných prostor, nejsou žalobcem vytýkané vady spočívající v tom, že „byl opomenut žalobcův návrh na zpřístupnění místnosti č. 14“, že ohledně možnosti žalobce společné prostory užívat nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování a že ústní odůvodnění rozsudku bylo odlišné od jeho písemného odůvodnění, vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu