ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.744.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 744/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ZKL Reality, s.r.o. (dříve podnikající pod obchodní firmou VLT Ubytovací zařízení, s.r.o.), se sídlem v Brně, Jedovnická 8, IČ: 25507729, zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, proti žalovanému Liboru Bartyzalovi , místem podnikání v Brně, Radlas 5, IČ: 63296322, zastoupenému JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, o zaplacení částky 67.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 239 C 143/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 Co 151/2011-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pronajímatelka v žalobě specifikovaných nebytových prostor nacházejících se v jejím objektu /nemovitosti/ na adrese Brno, Jedovnická 8 – dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „objekt“) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 67.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaný jí neuhradil část investic, které na základě jeho požadavků vynaložila na rekonstrukci (stavební úpravy) předmětných nebytových prostor (resp. objektu) a které se zavázal jí uhradit pro případ předčasného ukončení nájmu (jenž zde také skutečně nastal).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 239 C 143/2009-128, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 2.000,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 65.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně tam uvedených úroků z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 Co 151/2011-145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku II. (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. srpna 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání (§236 odst. 1 o.s.ř.) dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že odvolací soud na věc pohlížel jako na věc občanskoprávní, přičemž otázku, zda v daném případě jde o věc obchodněprávní, výslovně (ani mlčky) neřešil, je – s ohledem na výši peněžitého plnění, o němž rozhodl napadeným (potvrzujícím) výrokem – zapotřebí zkoumat, zda se v souzené věci neprosadí omezení stanovené jako překážka přípustnosti dovolání pro věci obchodní v §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
V projednávaném případě účastníci, oba podnikatelé – žalobkyně právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku (§2 odst. 2 písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření posléze uvedené nájemní smlouvy /dále jen „obch. zák.“/) a žalovaný fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění (§2 odst. 2 písm. b/ obch. zák.) – uzavřeli dne 19. dubna 2005 (úplatnou) smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva“). Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že nájemní smlouva ve svém čl. IV. odst. 1 obsahovala mimo jiné ujednání, že „v případě ukončení nájemního vztahu před uplynutím 7 let od uzavření nájemní smlouvy nájemce uhradí částku vynaloženou na rekonstrukce objektu ve výši 150.000,- Kč“ (dále jen „citované ujednání“). Přitom „rekonstrukcemi“ zmíněnými v citovaném ujednání se rozuměly stavební úpravy provedené žalobkyní v objektu na základě předběžných jednání účastníků před uzavřením nájemní smlouvy, jejichž účelem bylo uzpůsobit v něm umístěné nebytové prostory podnikatelskému zaměření dovolatele, jenž podnikal v oblasti knižního velkoobchodu. Za tohoto stavu je třeba vycházet z úvahy, že ze strany žalobkyně jako pronajímatelky předmětných nebytových prostor šlo při jejich pronajímání o ekonomicky racionální postup zaměřený na dosahování pravidelného (nikoli nahodilého) výnosu (zisku) z vlastního nemovitého majetku po delší dobu (nejméně sedmi let) a ze strany dovolatele (nájemce nebytových prostor) o činnost směřující k obstarání právního titulu k užívání prostor vhodných pro jeho podnikatelské aktivity (distribuci knih). Právní vztah vycházející z předsmluvních jednání účastníků, následně stvrzený nájemní smlouvou, do jehož rámce spadala též „rekonstrukce“ objektu, se tak nepochybně týkal jejich podnikatelské činnosti, jak má na mysli ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněného pod č. 40/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde tudíž o vztah obchodní povahy, s nímž je úhradový závazek, jenž je předmětem daného řízení, spjat do té míry, že s ním musí sdílet týž (obchodně)právní režim, a to bez ohledu na to, že odvolací soud nepokládal citované ujednání za neoddělitelnou součást nájemní smlouvy (jinak řečeno odvolacím soudem dovozená oddělitelnost citovaného ujednání od zbytku nájemní smlouvy nebrání posouzení, že závazek upravený v tomto ujednání má obchodní povahu).
Z řečeného vyplývá, že v posuzovaném případě dovolatel napadl potvrzující výrok, jímž odvolací soud rozhodl v obchodní věci ohledně částky 65.000,- Kč (s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání nepřihlíží); dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč a jeho přípustnost proto nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ či c/ o.s.ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku), proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (obsažené v napadeném rozsudku) o možnosti podat dovolání. Je tomu tak proto, že takovéto poučení přípustnost dovolání – nestanoví-li ji zákon – nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat, neboť citované vyjádření se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu