ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.76.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 76/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, 1. máje 535/50, proti žalovaným: 1. Bytovému družstvu Skalní 3 v likvidaci , se sídlem v v Liberci 5, Skalní 494/3, IČO: 254 15 719 , vymazanému z obchodního rejstříku, 2. B. W. , a 3. K. W. , zastoupeným Mgr. Markem Burešem, advokátem se sídlem v Liberci 2, U Soudu 363/10, o slevu z nájemného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 59/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2012, č. j. 30 Co 483/2011-158, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (odvolací soud) ze dne 11. 1. 2012, č. j. 30 Co 483/2011-158, kterým potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci (soud prvního stupně) ze dne 14. 6. 2011, č. j. 25 C 59/2007-115, jímž zastavil řízení proti 1. žalovanému, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovaným a ve vztahu k 1. žalovanému zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 2. 2009, č. j. 25 C 59/2007-36, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 12. 2010, č. j. 25 C 59/2007-95; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jímž částečně žalobě vyhověl) a poté, co do řízení - v části týkající se slevy z nájemného od 31. 8. 2009 do odstranění vytýkané závady - vstoupili žalovaní 2. a 3. (usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 30 Co 305/2009-68), byl po provedené likvidaci zrušen a k 17. 3. 2011 vymazán z obchodního rejstříku. Uzavřel, že zanikl-li žalovaný bez právního nástupce, ztratil způsobilost být účastníkem řízení, v řízení (ohledně nároku na slevu nájemného do 31. 8. 2009) nelze pokračovat a proto řízení ve vztahu k 1. žalovanému podle §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv k zániku 1. žalovaného došlo v průběhu odvolacího řízení, rozhodl o zastavení řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k 1. žalovanému (ohledně nároku na slevu z nájemného do 31. 8. 2009) soud prvního stupně a nikoliv odvolací soud, a tím zatížil řízení vadou. Zároveň však nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v řízení proti 1. žalovanému nebylo možné pokračovat, a proto muselo být zastaveno. Ani sám dovolatel tak netvrdí, že by šlo o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.).
Důvodné nejsou ani námitky dovolatele, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Případné průtahy v řízení (za něž však samotné vydání napadeného rozhodnutí považovat nelze) nemohou být důvodem, pro který by soud nepostupoval podle §107 odst. 5 o. s. ř. – tedy zastavil řízení proti 1. žalovanému, jenž ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, a protože zanikl zrušením po provedené likvidaci bez právního nástupce, neumožňovala povaha věci, aby v řízení bylo proti němu (nárok na slevu nájemného do 31. 8. 2009) pokračováno, a současně zrušil již vydané rozhodnutí, kterým bylo ve věci rozhodnuto. Průtahy v řízení ani nemohou samy o sobě představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani je nelze považovat za vadný postup soudu, který by mohl představovat tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2476/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1186/2008).
Usnesení odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správné. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že dovolatel v dovolacím řízení úspěšný nebyl a 1. žalovaný zanikl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek .
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu