ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.773.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 773/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace , IČO 70994234, se sídlem Praha 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, proti žalovanému M. P. , bytem L. 141, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 4 C 191/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 31 Co 181/2011-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 31 Co 181/2011-94, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. listopadu 2010, č.j. 4 C 191/2010-45, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č.j. 31 Co 181/2011-94, potvrdil rozsudek ze dne 15. 11. 2010, č.j. 4 C 191/2010-45, kterým Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit „byt o velikosti 2 pokoje a 1 kuchyně v prvém podlaží strážního domku č.p. 141 v obci L. u. R.“ (dále předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté co doplnil dokazování, vzal za prokázáno, že žalobce má právo hospodaření k domu č.p. 141 v L., v němž se nachází předmětný byt, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne 26. 10. 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též „Nájemní smlouva“), že nájem byl sjednán na dobu určitou, do „doby trvání pracovního poměru u ČSD“, že toto ujednání nebylo změněno ani dodatkem č. 2 k Nájemní smlouvě ze dne 3. 3. 1997, že žalobce dal žalovanému dopisem ze dne 9. 2. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“) pro neplacení nájemného, že Výpověď byla žalovanému doručena uložením (dne 12. 2. 2009 nebyl zastižen, uložení zásilky mu bylo oznámeno téhož dne a 27. 2. 2009 byla vrácena bez vyzvednutí žalobci), že žalovaný uzavřel dne 12. 8. 1989 manželství s R. P., že jejich manželství trvá a oba byt užívají, že pracovní poměr žalovaného u právního nástupce ČSD skončil v roce 2007 a že žalovaný byl v době od 6. 1. 2009 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný byt nebyl žalovanému pronajat jako byt služební a že k němu proto vzniklo podle ustanovení §703 odst. 1 obč.zák. právo společného nájmu bytu, svědčící jemu a jeho manželce. Vzhledem k tomu, že jde o právo společné a nedílné, musela být Výpověď dána (doručena) oběma manželům, společným nájemcům bytu. V daném případě se tak však nestalo, v důsledku čehož nemohl nájemní poměr žalovaného k bytu na jejím základě skončit. K zániku nájemního poměru však přesto došlo, a to uplynutím doby, na níž byl sjednán (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí R 17/2006). Skončil-li totiž pracovní poměr žalovaného u právního nástupce ČD v roce 2007 (tedy uplynutím doby), došlo v důsledku toho současně i k zániku jeho nájemního poměru, i nájemního poměru jeho manželky k předmětnému bytu. Protože žalovaný užívá byt bez právního důvodu, je žaloba na vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák. důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Brojí proti závěru odvolacího soudu o důvodnosti žaloby a namítá, že ujednání obsažené v čl. XI. Nájemní smlouvy o době trvání nájmu je neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.). Poukazuje na to, že v označeném článku je uvedeno, že „Nájemní smlouva se uzavírá na dobu: - neurčitou, - určitou do doby trvání pracovního poměru u ČSD“; jsou zde tedy vyjádřeny dvě varianty, které se vzájemně vylučují, aniž by kterákoliv z nich byla vyloučena, např. přeškrtnutím. Dovolatel má za to, že je sice správný závěr odvolacího soudu o vzniku práva společného nájmu bytu manžely, nicméně namítá, že jeho manželka nebyla účastnicí řízení v dané věci a není jí uložena povinnost byt vyklidit. Tímto postupem je bráněno jemu i jeho manželce dostát povinnostem vyplývajícím z ustanovení §18 zákona o rodině. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření vyvracel námitky dovolatele a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. května 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla dovolateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt. Jeho potvrzující rozhodnutí vychází (mimo jiné) z právního názoru, že žalovaný (i jeho manželka) užívají předmětný byt bez právního důvodu poté, co zaniklo jejich právo společného nájmu bytu manžely (závěr o existenci tohoto práva nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vychází); na základě toho vyhověl žalobě na vyklizení, byť směřovala toliko proti jednomu z manželů – žalovanému.
Vzhledem k tomu, že otázka vyklizení bytu po zániku práva společného nájmu bytu manžely je v soudní praxi rozhodována rozdílně (odvolací soud ji posoudil odlišně od judikatury dovolacího soudu), shledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek z 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997, dále např. rozsudek ze dne 17. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 64/2000, uveřejněný pod R 79/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost proti tomu rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 407/01/) vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně. Z uvedeného právního názoru vychází dále např. i jeho usnesení z 23. 10. 2003, sp.zn. 21 Cdo 613/2002, uveřejněné pod C 2253 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 22. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3228/2006, uveřejněný pod C 5815 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a rozsudek z 23. 1. 2013, sp.zn. 26 Cdo 2813/2011. V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 4. 1994, sp.zn. 7 Co 872/92, uveřejněném pod R 12/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (od něhož není důvod se odchýlit) byl formulován závěr, že „vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné, aby se soudní výkon rozhodnutí vyklizením bytu týkal jen jednoho z nich. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost k vyklizení pouze jednomu ze společných nájemců ohledně bytu, který je ve společném nájmu bytu manžely, pak nemůže být takový soudní výkon rozhodnutí, směřující jen proti jednomu z manželů, nařízen“. V usnesení z 31. 3. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněném pod č. 16/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí, je pak formulován názor, že titul ukládající povinnost vyklidit byt jen jednomu z manželů (společných nájemců bytu) je materiálně nevykonatelný.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 2187/2001, uveřejněném pod C 977 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož obsahuje-li smlouva o nájmu bytu dva navzájem si odporující údaje o době, na kterou je nájem sjednáván, je takto vyjádřené ujednání neplatné pro nesrozumitelnost. Absence platného smluvního ujednání o době nájmu nemá za následek neplatnost celé nájemní smlouvy; jejím důsledkem je pouze založení nájemního vztahu na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu